dům (Islam)
dům (dár, bajt) – stavba, sídlo, příbytek, základní komponent (nejen muslimského) města. Arabština používá pro dům v zásadě především dva výrazy: dár, odvozený od slovesa dára (mj. obklopovat, uzavírat), který bývá obvykle používán pro větší sídla, včetně toho panovnického (Dár al-chiláfa, doslova „Dům chalífátu“) a bajt, odvozený od slovesa báta (přenocovat), což označuje zejména menší příbytek, někdy jen jednu jedinou místnost. Charakterizovat stručně a souhrně bydlení a příbytky v islámských zemích je prakticky nemožné, neboť tyto se liší kraj od kraje, především v závislosti na přírodních podmínkách, jež jsou velice rozmanité; od studené a hornaté Anatolie a Kavkazu, až po nedozírné pláně Sahary. Používaný stavební materiál býval rovněž různorodý, tak kupříkladu v Anatolii takřka výhradně kámen a dřevo, zatímco v Mezopotámii takřka výhradně nepálené cihly. Rovněž jednotky osídlení bývaly velice různorodé: od ohromných megalopolí typu Káhiry či Istanbulu, až po skromné vesnice či oázy ztracené v poušti. Příbytky se pochopitelně lišily též podle bohatství (vlastnictví) a postavení (hierarchie) majitele; zatímco drtivá většina muslimů musela vystačit s jedno- či maximálně dvoupokojovým příbytkem, královský palác v Sámmarrá vystavěný v 9. století byl přes 200 metrů dlouhý a obsahoval na 150 pokojů. Přes výše zdůrazněnou různorodost sídel a prakticky i nemožnost jakkoliv v tomto směru generalizovat, existuje jistý teoretický model označovaný jako „tradiční muslimský dům“, čímž se obvykle myslí městký příbytek vystavěný kolem malého dvorku, který se tradičně dělíval na část veřejnou (salamlik) a soukromou (haramlik), aby tak byla zajištěna ochrana soukromí rodiny, potažmo ochrana cti pána domu, a ve svých důsledcích též segregace žen. Takový stav však pro většinu muslimů představoval jen těžko dosažitelný ideál, neboť narážel na zcela praktické prostorové problémy a zcela dokonalé rozdělení domácnosti si mohli dovolit jen zámožnější majitelé větších sídel. Otevřené nádvoří bývalo typické především pro horké arabské kraje a naopak jej většinou postrádáme v prostředí horské Anatolie či Balkánu. Prvním muslimským domem vůbec se přirozeně stal ten Prorokův v Medíně, jenž spojoval funkci mešity a sídla vůdce nové obce věřících (umma). Podle tradičního životopisu Prorokova (síra nabawíja) tento příbytek sestával ze čtvercového nádvoří o straně zhruba 100 loktů (cca 50 metrů), třech vchodů, na jihu pak stál krytý prostor, kde probíhaly vlastní modlitby, a po straně pak byly čtyři malé příbytky Prorokových žen, které sestávaly z několika oddělených pokojů. Prorok sám neměl vlastní pokoj, nýbrž se zdržoval buď mezi svými druhy venku, anebo u některé ze svých žen, u nichž střídavě travil i jednotlivé noci. Archeologické důkazy dokládají, že tento vzor byl následován i během vlády umajjovských chalífů (661–750). To v praxi znamenalo, že vládní budova (kde byl i příbytek vladaře) přiléhala k mešitě, a tento přístup se udržel zhruba až do počátků 9. století. Umajjovské pouštní zámečky se často skládaly z velké přijímací haly a poblíž ní se nacházejících samostatných objektů, které se ještě dále vnitřně dělily. Tradiční ʻabbásovské sídlo (dá-li se to tak říci) obvykle sestávalo z řady pokojů přiléhajících ke dvěma stranám reprezentativního nádvoří. Paláce a velké domy, jako byly kupříkladu ty ve městech Rakka a Sámmará, využívaly zmíněné prostory jako obytné pokoje, zatímco jako společenské místnosti (recepce) se používaly především íwány, klenuté haly otevřené z jedné strany do nádvoří. Íwány byly většinou symetricky zakomponovány na všech čtyřech stranách nádvoří, což se brzy stalo jakýmsi standardem pro všechny větší domy či paláce a později se toto architektonické uspořádání úspěšně uplatnilo i při výstavbě mešit a madras.
Dále k tématu
- Cabot, Aria, a John Fass, Vita Sgardello, eds. Poklady Orientu: Historie a kultura islámu. Přel. Andrea Poláčková. Praha: Rebo Production, 2010;
- Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
- Châtelet, Albert, a Bernard Philippe Groslier, eds. Světové dějiny umění: Malířství, sochařství, architektura, užité umění. Přel. Jana Kubková a kol. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004;
- Macháček, Štěpán, a Hana Nováková, Hana Benešovská. Káhira: architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova, 2009;
- O’Kane, Bernard. Poklady islámu: Umělecká sláva muslimského světa. Přel. Dušan Zbavitel, Praha: Knižní klub, 2009;
- Robinson, Francis. Svět islámu. Praha: Knižní klub, 1997.