hierarchie (Islam)
hierarchie – systém společenského uspořádání. Ačkoliv islám neuznává žádné institucionalizované společenské vrstvení v rámci obce věřících (umma) a muslimské autority zdůrazňují, že před Bohem (Alláh) jsou si všichni věřící rovni, již poměrně záhy po smrti proroka Muhammada nezvratně začala probíhat společenská diverzifikace. Počáteční nerovnost nových konvertitů s Araby byla vládnoucími ospravedlňována především jejich posláním jakožto šiřitelů islámu a tím, že jsou národem, v jehož jazyce došlo k vrcholnému a konečnému Zjevení (wahj). Během počátečních výbojů se mekkánští předáci dostali do popředí a odsunuli tak ansáry (medínské konvertity), kteří to ovšem nesli velice nelibě. Společenské rozvrstvení podporovala také existence tzv. registru bojovníků (díwán al-muqátila), v němž byli zaznamenáni (pro účely vyplácení renty) muslimové dle „pořadí důležitosti“, od vdov po Prorokovi (ummahát al-muʼminín, doslova „matky věřících“) a zasloužilých bojovníků z klíčové bitvy u Badru (624), až po ty, co přijali islám po kapitulaci Mekky (630). Umajjovská vláda se sice navenek snažila udržovat dojem, že plynule navazuje na „zlatý věk“ chalífů vedených správnou cestou (al-chulafáʼ ar-rášidún), že jsou „první mezi sobě rovnými“, což dokládali pořádáním formálních konzultací (šúrá) s předáky jednotlivých kmenů, avšak ve skutečnosti vládli, jak jim jejich oponenti tak často vytýkali, ve srovnání s jejich teokratickými předchůdci, tyransky a především světsky (mulk). ʻAbbásovská éra pak zrušila vedoucí postavení Arabů, přinesla však jiné rozdíly. Obrovské impérium se brzy začalo štěpit a moc chalífů se tak na většině území stala čistě nominální (tato nominální moc chalífy byla demonstrována zmíněním jeho jména v pátečním kázání, chutbě). V jednotlivých částech „světa islámu“ vývoj nabral rozdílné podoby.
Obecně můžeme konstatovat, že vzhledem k tomu, že islámská teorie byla „antitřídní“, tak jediný přípustný přístup rozděloval občany na svobodné a nesvobodné, tj. otroky. Islám nezná rodovou šlechtu. Člověk se mohl vypracovat, z otroka se mohl stát vojevůdce, ba dokonce vladař (např. mamlúci), a naopak vůdce mohl být svržen. Středověká muslimská společnost představovala relativně velmi plastickou a prospustnou strukturu. Jedinou výjimku z rodového předurčení tvořili šarífové, tedy potomci proroka Muhammada. Člověk se mohl stát prakticky kýmkoliv; nikdy ne šarífem (pl. ašráf), neboť tím se musel narodit. Středověcí muslimští učenci a literáti ve své zálibě v komentářích, systematizacích a klasifikacích začali velmi záhy faktické společenské rozdíly zachycovat a zpracovávat do ucelených struktur. Nejjednodušší rozdělení sestávalo z vladaře, jeho dvou opor, tj. „pánů meče“ (asháb as-sajf, kam patřili vojáci) a „pánů pera“ (asháb al-qalam; jednalo se o „civilní“ úředníky, mezi něž patřili také náboženští učenci, ʻulamáʼ) a poddaných, kteří byli příznačně nazýváni jako raʻíja (doslova „pasení“). Jeden z největších mistrů klasické arabské literatury al-Džáhiz se nechal inspirovat starými íránskými „kastami“ a předložil tuto klasifikaci: Nejvýše stojí vladaři či rytíři, následují faqíhové (islámští právníci), poté ostatní vzdělanci, obyvatelé měst, rolníci a nejníže stojí otroci.
Nizámulmulk, proslulý vezír seldžuckého sultána Džaláluddína Malikšáha, vstoupil do historie mj. jako autor knihy Sejáset-náme (viz adab), v níž shrnul své moudré rady a doporučení, jež by měl respektovat správný panovník. Nizámulmulk rozděluje celou společnost následovně: král, místodržící (princové), vezír, ʻulamáʼ, držitelé lén a rolníci usazení na těchto lénech. Ještě košatější klasifikace se dochovala ze 16. století, z prostředí perské Sáfijovské říše. Na jejím vrcholku stál Prorok, Imámové, jejich druzi (sahába) a potomci (ašráf). Teprve po nich následuje vladař a emíři (princové), vezíři a další státní úředníci, šajchové (představení) mystických řádů (taríqa) a ʻulamáʼ. Na tom nejspodnějším stupínku pyramidy pak tradičně stojí dav, tedy ovládané masy (nazývané též jako „stádo“).
Jednotlivé společenské vrstvy měly pevné povědomí o vlastním postavení, neboli stavovské uvědomění. Ze všech výše naznačených kategorií byli nejproměnlivější a zároveň nejprostupnější vrstvou náboženští učenci (ʻulamáʼ). Ti mohli zastávat různé funkce a z jejich řad se rekrutovali jak nejvlivnější úředníci říše, tak (mnohem častěji) bídní učitelé koranických škol (kuttáb), profesoři madras nebo personál mešit. Struktura výkonné moci a fungování palácové správy se znatelně lišily dle jednotlivých krajů a dynastií. Již za ʻabbásovských časů však byla do praxe uvedena (po vzoru Sásánovské říše) stěžejní funkce vezíra, jakéhosi středověkého „ministerského předsedy“.
Dále k tématu
- Krejčí, Jaroslav. Civilizace Asie a Blízkého východu: Náboženství a politika v souhře a střetání. Praha: Karolinum, 1993;
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
- Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
- Nizámulmulk, Hasan. Pojednání o politice. Přel. Zdeněk Cvrkal. Praha: Academia, 2011.