hroby (Islam)
hroby (qabr) – původně označení pro prostou jámu v zemi, kde byly ostatky člověka uloženy. Použití výrazu qabr se tak odlišovalo od slova sandúq, jímž se myslela konstrukce, která zastřešovala místo posledního odpočinku, či byla vztyčena bezprostředně nad ním. Tedy zatímco qabr lidské ostatky skrýval, sandúq upozorňoval na místa, kde byl někdo pohřben. Pod slovem sandúq se často skrýval kenotaf, tedy symbolický hrob či památník, na jehož místě si lidé zvykli připomínat památku někoho, bez ohledu na to, kde byly tělesné ostatky dotyčného skutečně uloženy. Již v nejranějších dobách islámu se vedly četné polemiky kolem tzv. taswijat al-qubúr, neboli „zarovnávání hrobů“, tedy zvyku zarovnávat povrch hrobů do jedné roviny s okolním pozemkem tak, aby žádná stopa nesváděla lidi k „uctívání svatých“, od kterého vedl – dle názorů ortodoxních teologů – jen krůček k modloslužebnictví (širk). Přestože v islámu (nebo přesněji v jeho normativní složce) byla neustále patrna snaha bojovat s uctíváním hrobek, tato praxe se nakonec nevyhnula ani hrobu samotného proroka Muhammada v Medíně. Navštěvování hrobů a jejich uctívání nazývají Arabové slovem zijára. V praxi se však muslimové neubránili tomu, aby se na jejich hřbitovech začaly postupně objevovat různé nadzemní konstrukce, počínaje skromnými kupami oblázků a konče rozsáhlými a monumentálními pohřebními komplexy, které vstoupily do dějin islámské (nejen funerální) architektury. Slovem qabr se tak postupně začala myslet nejen „vnitřní“, podzemní, část hrobu, ale především nadzemní konstrukce, která na místo posledního odpočinku upozorňuje. A že se jednalo o nejrůznější architektonické varianty, o tom nás přesvědčí i široká škála výrazů, které se pro označení hrobu a hrobek (zejména súfijských „světců“ a jiných významných postav) používají v různých jazycích islámského světa: radžam, lahd, karkúr, hawš, tábút, hawíta, qubba, kasr, gunbádh, gúr, turba či turbe, rawda, mašhad, imám-záde, šáh-záde, walí, marabut, mazár, maqám nebo dokonce prosté makán (Místo). Muslimské náhrobní nápisy obvykle obsahují obligátní basmalu, neboli zahajovací formuli koranických súr a vlastně každého významného lidského projevu či úkonu, která v češtině zní „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“. Následují taslija nebo hamdala (Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého), zbožné věty, které vlastně slavnostně potvrzují jistá neodvolatelná Boží práva a prohlašují, že smrt člověka (mawt) je důsledkem Božího rozhodnutí. Dále pak následuje jméno zesnulého, které někdy doprovází výčet jeho genealogie (nasab) a případně čestných titulů (laqab). Dále následují eulogie na počest zesnulého, od prostých a stručných frází v případě prostých lidí až po dlouhé a košaté obraty v případě proslulých učenců. Epigrafické ztvárnění náhrobků prošlo za čtrnáct staletí dějin islámu četnými proměnami. Po stavební stránce muslimskému hrobu dominuje především stéla, či náhrobní kámen, na němž se realizují veškeré nápisy. Tato konstrukce se v arabštině příznačně nazývá šáhid, což znamená svědek. Tyto rozličně ztvárněné desky se někdy označují též jako rucháma nebo lawh. V různých částech islámského světa se upřednostňovaly různé tvary náhrobků, někde najdeme jen jednu stélu na místě hlavy zesnulého, jinde dvě, které vymezují celkové místo hrobu.V tomto směru jen těžko můžeme uplatnit nějaké zobecnění. Od 11. století se rozšířil zvyk budovat pod vlastním náhrobním kamenem jakýsi piedestal, nízkou stavbu obdelníkového půdorysu. Ještě později se uplatnila zvyklost na místě hlavy zesnulého umísťovat odpovídající pokrývku hlavy, ať již vytesanou z kamene, či vymodelovanou a vypálenou z hlíny. Podle tohoto prvku může návštěvník hřbitova již zdálky poznat, zda se jednalo o vladaře, islámského teologa a právníka a tak podobně.
Samostatnou kapitolu mezi funerální architekturou představují hrobky awlijáʼ, súfijských „světců“. I tyto stavby jsou velmi proměnlivé a je jen velmi obtížné – ne-li nemožné – podat zde generalizující výklad. Na jedné straně mezi nimi najdeme impozantní a monumentální pohřební komplexy a mauzolea a na druhé straně stojí malé, skromné a nenápadné objekty, často jakoby přilepené ke zdi sousedního domu, nebo skromně se krčící v pustinách maghribských hor. O této variabilitě leccos napovídá již samotné pojmenování takových staveb. Samotná hrobka světce se obvykle stala centrem objektu nazývaného v Egyptě jako maqám, případně maqáma (obvykle menší a skromnější stavba), daríh (mauzoleum) nebo – zemřel-li světec na místě původní poustevny – záwija (stejně se v arabštině označuje i řádový dům súfijů). V jiných částech islámského světa se používají i termíny jako mašhad (místo, kde spočívá mučedník, šahíd) nebo mazár (místo návštěv, zijárát, zesnulého), častá to součást místních názvů. Velmi často se užívá termínu qubba, což znamená kopuli, která většinou bývá neodmyslitelnou součástí těchto staveb.
Dále k tématu
- Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
- Klapetek, Martin. „Hroby na muslimských odděleních německých komunálních hřbitovů.“ Nový Orient 71, č. 3 (2016): 2-10;
- Malecká, Jana. Narození, svatba a pohřeb v sunnitském islámu. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
- Ostřanský, Bronislav, ed. Smrt, hroby a záhrobí v islámu. Praha: Academia, 2015;
- Tureček, Břetislav. Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. Praha: Knižní klub, 2007.
Viz též: hrob (JKI-I)