maqám (Islam)
maqám – v arabštině může vyjadřovat dva základní významy; předně znamená místo či postavení, v súfijském kontextu (súfismus) pak stupeň či zastávku na mystické cestě. Jedná se o jeden z klíčových súfijských termínů, jímž se označují jednotlivé stupně na cestě k osvícení a mystickému zániku či jednotě (fanáʼ). Stupeň lze dosáhnout cílevědomým lidským úsilím, na rozdíl od stavu (hál), který věřící dostává jako dar od Boha (Alláh), jako výraz jeho milosrdenství (rahma). Jednotliví mistři (šajch) se rozcházeli ve výčtu a řazení stupňů; vrcholná autorita středověké islámské mystiky, šajch Ibn ʻArabí, vypočítává následující posloupnost: kajícnost, svědomitost, askeze, chudoba, trpělivost, oddaná důvěra v Boha a uspokojení. Slovo maqám však může označovat též hrob, místo posledního odpočinku súfijského světce (walí), případně místo spojené s jeho životem či zázraky, pro něž si lidé připomínají jeho památku. Příslušné stavby bývají velmi proměnlivé a je jen velmi obtížné podat zde generalizující výklad. Na jedné straně mezi nimi najdeme impozantní a monumentální pohřební komplexy a mauzolea, na druhé straně stojí malé, skromné a nenápadné objekty, často jakoby přilepené ke zdi sousedního domu. O této variabilitě leccos napovídá již samotné pojmenování takových staveb. Samotná hrobka světce se obvykle stala centrem objektu nazývaného v Egyptě jako maqám, případně maqáma (obvykle menší a skromnější stavba), daríh (mauzoleum) nebo – zemřel-li světec na místě původní poustevny – záwija (stejně se v arabštině označuje i řádový dům súfijů). V jiných částech islámského světa se používají i termíny jako mašhad (místo, kde spočívá mučedník, šahíd) nebo mazár (místo návštěv, zijárát, zesnulého), častá to součást místních názvů. Velmi často se užívá termínu qubba, což znamená prostě kopuli, která většinou bývá neodmyslitelnou součástí těchto staveb. Podoba budov, jejichž součástí jsou hrobky světců, se pochopitelně odvíjí od významu dotyčného walího. Vnitřní vybavení maqámu bývá do jisté míry unifikované. Obvykle v jeho středu se nachází samotný náhrobek, který je zpravidla oddělen od ostatního prostoru sklem a mřížovím. Jako u mnoha středověkých muslimských hrobů obecně, postavení zesnulého se i zde odráželo na pokrývce hlavy, která se vytesaná či vymodelovaná nacházela na náhrobku ve směru hlavy zesnulého. Ve vnitřním a především vnějším provedení maqámu dominují obvykle dvě barvy: zelená a modrá. Zelená je barvou islámu, věčného života i al-Chidra, patrona súfijů. Naproti tomu modrá barva – dle oblíbených lidových pověr – spolehlivě odpuzuje zlé džinny, což může být zvlášť užitečné, nachází-li se hrobka přímo na hřbitově. Hrobky bývají většinou ozdobeny bohatými kaligrafickými nápisy (kaligrafie) převážně koranického textu (Korán). Ke „standardnímu vybavení“ patří i zarámované genealogické schéma zobrazující duchovní řetězec (silsila), kterým je dotyčný walí spojen se zakladatelem mystického řádu, k němuž se hlásil, a jeho prostřednictvím pak se samotným prorokem Muhammadem. Každá hrobka mívá svého strážce. U těch významných se jedná o funkci „na plný úvazek“, u těch skromnějších má klíče od hrobky někdo z příslušné čtvrti (hajj), kdo se o ní stará, a objekt otevírá jen na požádání, případně u příležitosti mawlidu, světcových narozenin, které si věřící připomínají obvykle ve výroční den jeho smrti, tedy v „den, kdy se narodil pro nebesa“ (též svátky).
Dále k tématu
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
- Nasafí, ʻAzíz ibn Muhammad. Průvodce poutníka na cestě za nejzazším cílem: Úvod do súfismu. Přeložil, předmluvou a poznámkami opatřil Jaromír Kozák. Praha: Volvox Globator, 2007;
- Ostřanský, Bronislav. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky: „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2004.