mystický zánik (Islam)
mystický zánik (fanáʼ) – též mystické sjednocení (džamʻ); pravý cíl mystické cesty. Na konci cesty čeká na poutníka (sálik) dokonalost a s ní je spojen moment mystického zániku či mystické jednoty. Cílem cesty je tedy zánik v Bohu (fanáʼ) a přetrvávání v Něm (baqáʼ), což ovšem označuje Boží milost (rahma), jíž se dostává pouze takovému jedinci, který dosáhl toho nejvyššího možného stupně spirituálního vzestupu, tedy dokonalému člověku (insán kámil). Dokonalý člověk si je plně vědom své esenciální jednoty s Tím, kdo jej stvořil ke svému obrazu, tedy s Bohem (Alláh). Dokázal si uvědomit, že v intencích Prorokových výroků, jako jsou: „Srdce věřícího je nejvyšší nebe“, či „Srdce věřícího je trůn Boží“, může v největší hloubce vlastního nitra nalézt celý svět, neboť člověk je mikrokosmem (ʻálam saghír) a vesmír zase makrokosmem (ʻálam kabír) a mezi oběma těmito světy platí zcela důsledný a univerzální zákon analogie.
Myšlenka fanáʼ jakkoliv je pro porozumění islámské mystice stěžejní, bývá vykládána nejednotně, což vychází z názorového sporu, který vykrystalizoval již v 9. století. Na jedné straně tehdy stáli stoupenci tzv. mystiky střízlivosti (tasawwuf as-sahw), které někdy označujeme jako „umírněné súfije“, jejichž čelným představitelem byl jeden z vrcholných mistrů islámské mystiky vůbec, šajch Abú Qásim al-Džunajd (zemřel r. 297 h. / 909). „Střízliví mystikové“ zdůrazňovali, že pravý smysl pojmu fanáʼ spočívá v naprostém zániku vůle věřícího ve vůli Stvořitele, neboli v jeho absolutním odevzání se, které však rozhodně neimplikuje zánik jeho individuality, nýbrž její další „bytí“ či „přetrvávání“ (baqáʼ) v Bohu, v němž pominou špatné vlastnosti a lidské nedokonalosti a naopak se zaskví všechny jeho přednosti v lesku své absolutní čistoty. Pojem fanáʼ a baqáʼ tedy těmto mystikům splývají. Naproti tomu v pojetí zastánců tzv. mystiky opojení (tasawwuf as-sukr), jejímž hlavním představitelem se stal šajch Abú Jazíd (Bajazíd) al-Bistámí (zemřel r. 261 h. / 874) znamenalo fanáʼ stav totálního „vyvanutí“ mystikova ega a jeho naprostý zánik v Bohu. Ve stavu takového mystického vytržení súfijové často pronášeli různé extatické výroky (šathiját), které mohly být a také často byly pokládány za rouhačské (blasfémie). Nejslavnější z těchto výkřiků, věta „Aná al-haqq!“ („Já jsem Pravda!“ tedy Bůh – pozn. autora), přivedla vrcholného představitele tzv. zlatého věku islámské mystiky, al-Husajna ibn Mansúr al-Halládže, na popraviště.
Dále k tématu
- Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. Ghazálího výklenek světel: Miškát al-anwár a význam osvícení v islámské filosofii. Přeložila a úvodní studií opatřila Zora Hesová. Praha: Academia, 2012;
- Armstrongová, Karen. Dějiny Boha. Přel. Martina Moravcová, Štěpán Kovařík, Luboš Kropáček. Praha: Argo, 1996;
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
- Nasr, Seyyed Hossein. Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022;
- Ostřanský, Bronislav. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky: „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2004.
Ostřanský, Bronislav. Qušajrího pojednání o nauce súfismu. Praha: Academia, 2024;
Schimmel, Annemarie, ed. Slova mystika al-Halládže: Myšlenky súfismu. Přel. Alena Mrázková. Praha: Vyšehrad, 2002.
Viz též: faná (JKI-I)