škola (Islam)
škola (madrasa) – v moderní spisovné arabštině slovo madrasa značí obecně školu, avšak v kontextu středověké muslimské společnosti a potažmo islámské architektury se pod tímto pojmem obvykle rozumí vyšší náboženské učení či (přesněji řečeno) kolej islámského práva (fiqh) a teologie. Zde je třeba podotknout, že v muslimských zemích se náboženské právo a teologie studují společně, neboť se jedná o obory natolik provázané, že kvalitní poznání jednoho nelze docílit bez znalosti druhého a naopak. Jednotlivé madrasy vyučovaly jeden či více ze čtyř právních směrů sunnitského islámu (hanafijský, šáfiʻovský, málikovský a hanbalovský); ve středověku existovaly však i případy, kdy jeden jediný rozsáhlý komplex madras zajišťoval výuku všech čtyř právních ritů, které se v islámu vzájemně respektují, jako byla kupříkladu monumentální mešita a madrasa mamlúckého sultána Hasana ležící přímo pod Citadelou v Káhiře. Finanční zabezpečení madrasy obvykle poskytoval waqf, dobročinná náboženská nadace, kam muslim v souladu se složitými předpisy islámského dědického práva (faráʼid) může odkázat jistou část svého majetku (charita). Ve středověku, avšak i v dobách poměrně nedávných, docházelo k obrovskému kumulování majetků (vlastnictví) právě v těchto nadacích; dokonce existují spekulace, že zaostávání islámského světa za Evropou, které se stalo od 16. století nezadržitelným, způsobilo právě „neplodné“ kumulování vlastnictví ve zmiňovaných nadacích, jejichž arabský název znamená zcela doslovně „zastavení“. Z prostředků nadace byli placeni učitelé i jiný personál, vyplácena stipendia a zajišťován provoz budovy. Kromě obvyklého nádvoří (sáha) a místností určených pro výuku madrasy sestávaly s pokojů (ghurfa, pl. ghuraf) profesorů (šajch) a části studentů. Madrasy se velmi často pojily s mešitami a kupříkladu jen v Káhiře nalezneme množství příkladů takové zdárné symbiózy, které vznikaly především v době „boomu“ islámské architektury za vlády Mamlúků. V madrasách se často vyučovaly i jiné disciplíny než jen náboženské právo a teologie. Někdy v nich dokonce probíhaly i súfijské seance (dhikr, wird).
Ohledně původu madras se vedou spory. Někteří učenci se domnívají, že byly inspirovány buddhistickými kláštery ve Střední Asii, nebo že se vyvinuly z opevněných hospiců (ribát). Jiní zase argumentují, že vznik madras úzce souvisí s růstem islámských knihoven, případně, že k němu došlo „přesahem“ funkce mešit, kde bylo rovněž islámské právo nezřídka přednášeno. Jisté však je, že první madrasy vznikaly na konci 10. století v souvislosti se seldžuckou expanzí na východě islámského světa. Už na počátku 11. století existovaly jen v Níšápúru v severovýchodním Íránu tři madrasy. Jejich šíření podporoval mocný seldžucký vezír Nizámulmulk (1064–1092), jenž založil i tu nejslavnější z nich stojící v Baghdádu a nazvanou jeho jménem, Nizámíja. Madrasy původně sloužily k etablování sunny na územích, jež Seldžukové dobyli a kde se museli vypořádávat se silnou sítí šíitské propagandy (šíʻa). Spolu se Seldžuky se madrasy rozšířily po celé východní části muslimských zemí (Mašriq), avšak úspěšně se etablovaly i v Egyptě a zemích Maghribu. V polovině 14. století dosáhly až do Andalusie, kde však patrně nezapustily kořeny.
Madrasa bývá všeobecně pokládána za druhou nejdůležitější muslimskou náboženskou instituci, hned po mešitě. Madrasy ve středověku sloužily rovněž jako účinný nástroj v misijním úsilí muslimů (diʻája). Právě prostřednictvím madras docházelo k předávání duchovních vlivů, často na obrovské vzdálenosti, neboť ve středověku bylo běžné, že žáci cestovali měsíce i léta, jen aby mohli studovat u konkrétního vyhlášeného mistra. Existuje též rozšířená domněnka, že západní koleje se vyvinuly právě z madras.
Dále k tématu
- Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. Popsání pozoruhodností Egypta. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;
- Cabot, Aria, a John Fass, Vita Sgardello, eds. Poklady Orientu: Historie a kultura islámu. Přel. Andrea Poláčková. Praha: Rebo Production, 2010;
- Châtelet, Albert, a Bernard Philippe Groslier, eds. Světové dějiny umění: Malířství, sochařství, architektura, užité umění. Přel. Jana Kubková a kol. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004;
- Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
- Klapetek, M.: Dějiny islámského umění. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 2019;
- Macháček, Štěpán, a Hana Nováková, Hana Benešovská. Káhira: Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova, 2009;
- O’Kane, Bernard. Poklady islámu: Umělecká sláva muslimského světa. Přel. Dušan Zbavitel, Praha: Knižní klub, 2009.
Viz též: madrasa (JKI-I)