islámské umění a architektura (Islam)

islámské umění a architektura – umění, které vytvořila civilizace spojená poutem společného náboženství – islámu. Zeměpisné ohraničení tohoto fenoménu je tedy obrovské: od Španělska na západě až po Indonésii na východě. Přestože na tak obrovské ploše nelze hovořit o jednotném „monolitickém“ uměleckém výrazu, lze přesto vysledovat určité společné „islámské“ prvky, které spojují rozličné formy uměleckých výrazů napříč nepřebernými regiony „světa islámu“. Můžeme přitom vést spory, do jaké míry se jedná o vklad islámský, a do jaké míry se v tomto konglomerátu uplatňují rysy jednotlivých velkých kulturních okruhů islámského světa. Mezi společné rysy tohoto fenoménu patří zákaz zobrazování živých bytostí, který ovšem nikdy nebyl důsledně dodržován, o čemž nás názorně přesvědčí například malby v umajjovských pouštních palácích stejně dobře jako půvabné knižní miniatury perské či osmanské provenience. Smyslem tohoto zákazu, který se opírá o jeden z hadíthů, bylo především zabránit modloslužebnictví (širk), tedy vytváření něčeho, co by člověk uctíval místo jediného Boha (Alláh). Tradice (sunna) praví, že člověk, který něco takového učiní (a tím jakoby napodobí Stvořitele), bude v Den posledního soudu vyzván, aby svému výtvoru také vdechl život, což nedokáže, a proto bude svržen do plamenů pekla. V moderní době tento zákaz odolával zejména v případě sochařství. V každém případě však tento zcela zásadní imperativ vedl musliské umělce k tomu, aby hledali inspirační sféry jinde než ve figuralistice, především v kaligrafii a ornamentalistice. Závratný rozvoj umění kaligrafie vyvolal jednak charakter arabského písma, které umožňuje vytvářet různé variace a modifikace, jednak vztah Arabů k jejich jazyku, který se vyznačuje láskou i hloubkou (koneckonců se jedná o jazyk Zjevení). Ornamenty a geometrické motivy ve výzdobě exteriérů i interiérů budov i předmětů denní potřeby natolik zdomácněly, že dnes pro ně používáme souhrné označení jako arabesky. Ornament mohl být rostlinný, geometrický, ale též epigrafický. Umění arabesky a kaligrafie se nerozlučně pojily. Vývoj islámského umění se tradičně pracovně rozděluje do tří dlouhých etap: 1. zhruba 660-950, což je období původní jednoty, ať již pod umajjovskou nebo ʻabbásovskou vládou; 2. 950-1500, tedy období vrcholného středověku, které se ve „světě islámu“ vyznačuje formováním osobitých regionálních tradic (syrsko-egyptské, maursko-andaluské, indicko-muslimské atd.) a konečně 3. 16.-18. století odráží rozdělení muslimského světa do tří velkých říší: osmanské, sáfijovské a mogulské.

Dále k tématu

  • As-Said, Issam a Ayşe Parman. Geometrická koncepce v islámském umění. Přel. Radovan Lukášek. Praha: Argo, 2006;
  • Cabot, Aria, a John Fass, Vita Sgardello, eds. Poklady Orientu: Historie a kultura islámu. Přel. Andrea Poláčková. Praha: Rebo Production, 2010;
  • Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
  • Châtelet, Albert, a Bernard Philippe Groslier, eds. Světové dějiny umění: Malířství, sochařství, architektura, užité umění. Přel. Jana Kubková a kol. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004;
  • Irwin, Robert. Alhambra. Přel. Ladislav Nagy. Praha: BB/art, 2004;
  • Macháček, Štěpán, a Hana Nováková, Hana Benešovská. Káhira: Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova, 2009;
  • O’Kane, Bernard. Poklady islámu: Umělecká sláva muslimského světa. Přel. Dušan Zbavitel, Praha: Knižní klub, 2009;
  • Rudiš, Martin. Architektura káhirských mešit v 19., 20. a 21. století. Brno: Books & Pipes, 2022;
  • Smažilová, Markéta. „Mešita: Islámská architektura v České republice.“ Sacra 2, č. 1 (2004): 5-21. https://hdl.handle.net/11222.digilib/118362;
  • Sutton, Daud. Islámský design: Geniální geometrie. Přel. Petra Pachlová. Praha: Dokořán, 2014.

Bronislav Ostřanský

Viz též: umění (JKI-I)