bílá kajfa (JKI-I)
bílá kajfa (arab., volně přel. – bez otázky „jak“) Zákl. metodologické východisko „islám. scholastiky“ (aš‘aríja, al-Ghazzálí), vylučující princip modality. Každé náb. dogma, potvrzené duchovenstvem, má být akceptováno bez další argumentace a hledání logických či aktuálních souvislostí. Tezi formuloval al-Aš‘arí (874-935) jako reakci ortodoxních ulamá na šířící se tendence k subjektivním interpretacím a fil. zkoumání koránu a sunny. Používali ji i další tvůrci práva a dogmatu, např. Ibn Hanbal (mazhab, právní věda). Al-Aš‘arí rozpracoval tezi bílá kajfa wa tašbíh (neptejme se jak, a nepřirovnávejme), jež sloužila k potírání tendencí k antropomorfizaci Boha (boží ruka, boží tvář, Bůh sedící na trůnu). Al-Aš‘arí a Ibn Hanbal vyžadovali abstraktní a vysoce transcendentní interpretaci Boha, podle níž Bůh nemá fyzickou podobu člověka, nemá ani ruku, ani tvář. I když verše koránu je třeba brát doslova, jak byly zjeveny, není přípustné se ptát „jak“ a srovnávat obsah božího slova s profánními jevy tohoto světa.