Ibn Bádždža, Abú Bakr Muhammad (JKI-I)
Ibn Bádždža, Abú Bakr Muhammad (lat. Avempace, z. 1139) Myslitel z Andalusie, který ovlivnil Ibn Rušda a např. i dominikánského teologa a filosofa 13. stol. Alberta von Bollstädt. Vedle filosofie se zabýval matematikou, astronomií, poezií a hudbou, proslul jako lékař. Komentoval Aristotela a mezi jeho spisy vyniká Risálat al-widá (Dopis na rozloučenou) a Tadbír al-mutawahhid (Chování samotáře). Hájil rozumové poznání, neboť soudil, že nefil. a svévolná interpretace koránu plodí jen sektáře, kteří se osočují z nevíry (kufr) a hereze. Nejvyšší dokonalosti v nedokonalé společnosti lze dosáhnout rozchodem filosofie se společností i s náboženstvím. Racionální spekulace dosahuje spojení lidského rozumu s kosmickým principem, kterým je podle něj činný rozum (intellectus agens). Toto poznání je vyhrazeno jen jedincům, kteří jsou odsouzeni žít „osaměle“ v nedokonalé společnosti. Myšlenkovou izolaci filosofů jako východisko obhajoval krátce potom také Ibn Tufajl.