Ibn Hazm, Abú Muhammad Alí Ibn Ahmad Ibn Sa‘íd (JKI-I)
Ibn Hazm, Abú Muhammad Alí Ibn Ahmad Ibn Sa‘íd (lat. Abenhazem, 994-1063) Myslitel, právník a historik muslim. Andalusie, který se proslavil sbírkou příběhů o různých projevech lásky Tauk al-hamáma (Náhrdelník holubice), jež je skvostem arab. středověké literatury. V chápání lásky vycházel z platonské tradice a soudí se, že ovlivnil evrop. dvorskou poezii. I.H. je také autorem pojednání o fikhu (právní věda); zastával záhiríju, práv. směr, který smysl koránu a hadísů hledá v tom, co je zjevné a vnější (záhir), nikoliv v tom, co je skryté, vnitřní (bátin). Odmítal individuální úsudek jako prostředek k odhalování vnitřního smyslu posvátných textů a kritizoval zejm. šáfi‘ovský mazhab, kterému vytýkal přílišnou důvěru k logice a principu analogie. Orientace na jazykovou stránku textů mu vynesla pověst tvůrce a vyznavače filosofie jazyka. Sepsal rovněž spis Kitáb al-fisal wa‘n-nihal (Pojednání o sekcích a sektách), věnovaný jednotlivým vyznáním a jejich doktrínám. Jednalo se o vůbec první dílo muslim. autora, které se zabývá nejen myšlenkovými proudy islámu, ale duch. směry, které se rozvíjely mimo něj. Z pozice záhiríje tu podrobil kritice aš‘aríju a obhajoval přednosti islámu proti ostatním zjeveným náboženstvím.