achbár (JKI-I)

achbár (pl. arab. chabar – vyprávění, příběh, zpráva) Výpovědi o výrocích a skutcích proroka Muhammada (hadís, tradice prorocká). V poč. islámu byly a. a hadísy rovnocennými pojmy, v ideálním islám. pojetí měly představovat soubor hodnověrných, řetězem tradentů doložených zpráv o událostech, činech, výrocích a rozhodnutích Proroka. Rozdíly mezi oběma pojmy jsou důsledkem islám. rozkolu na sunnu a ší‘u. V mnohém jsou totožné, liší se v přístupu k osobnostem a událostem významným pro ší‘íty. A. zdůrazňují historicky sporné události, které mají potvrzovat Bohem inspirované nároky Alího a jeho potomků (ahl al-bajt) na vedení obce věřících. Chybí v nich pasáže, v nichž se hovoří o osobnostech Alímu a jeho rodu nepřátelských (např. Á‘íša aj.) Jedna ze dvou hl. náboženskopráv. škol isná ašaríje prohlásila a. za jediný zdroj fikhu (právní věda). V ší‘ítském práv. a teol. prostředí se vytvořila škola a. představovaná tradicionalisty, kteří vylučovali spekulaci a volnější interpretaci a. při tvorbě legislativy. Za vlády ší‘ítské dynastie Bújovců (932-1055) se prohloubil rozpor v rámci ší‘ítského diskurzu. Směr a. sice dočasně převládl, hist. se však nakonec prosadil směr usúlí (arab. usúl – pl. kořeny, zdroje), který dával přednost teol. spekulaci a extrapolaci v hranicích základů víry. V 18. stol. došlo mezi oběma směry k polit. konfrontaci. Achbárovci byli vypuzeni z Nadžafu a Karbalá, usúlíovci, jež vedl maulá Wahíd Bihbahání (z. 1792), se mocensky prosadili zejm. v safíjovském, později kádžárovském Íránu. Achbárovci byli prohlášeni za nevěřící (kuffár). Směr usúlí svým volnějším přístupem k věrouce a právu umožnil růst polit. moci ší‘ítského duchovenstva (ájatolláh, Chomejní, mardža‘e taklíd, velájate fakíh), což se projevilo v jejich polit. angažovanosti při antimonarchistických vzpourách, vystoupeních proti koloniálním aspiracím velmocí a nakonec v úloze, již duchovenstvo sehrálo v islámské revoluci 1978-1979.

Miloš Mendel