Korán (Islam)

Korán (al-Qurʼán) – svaté Písmo islámu. V arabštině má množství čestných pojmenování: Nazl (Zjevení, Seslání), Dhikr (Zbožné připomenutí), Furqán (Spásné rozlišení). Jedním z těchto označení je i prosté a dostatečně uctivé al-Kitáb (Kniha). Podle tradice byl poprve zjeven v Noci úradku. Noc Úradku (lajlat al-qadr) se každoročně slaví 27. dne měsíce ramadánu a patří mezi nejvýznamnější muslimské svátky. Muslimové věří, že je to noc, kdy Bůh (Alláh) určuje osudy člověka na celý další rok, a proto ji prožívají se zvýšenou zbožností. O této pro islám nadmíru zásadní události promlouvá súra 97. nazvaná prostě Úradek: „Vskutku jsme jej (Korán – pozn. autora) seslali v noci Úradku. Víš ty vůbec, co je to noc Úradku? Noc Úradku než tisíc měsíců je lepší, v ní podle Pána svého dovolení andělé a duch sestupují kvůli každému zjevení. A až do východu jitřních červánků je mír v ní.“ Podle tradičního podání (např. životopis Prorokův, zvaný Síra nabawíja od Ibn Isháqa) byl Muhammad zvyklý se v určitá období uchylovat do ústraní za Mekkou na hoře Hírá. Tak se stalo i v roce 610, kdy meditoval v tamní jeskyni, když jej oslovil záhadný návštěvník, v němž až mnohem později Muhammad poznal anděla Džibríla, a vyzval jej „Čti!“ (či: „Recituj!“). Na to Muhammad odvětil: „Neumím číst!“ (nebo: „Co mám číst?“), načež ucítil silný tlak na prsou, jako by jej někdo škrtil. Když stisk povolil, vše se znovu opakovalo a po třetím opakování Džibríl pronesl věty, které jsou považovány za nejstarší součást Zjevení a jsou obsaženy v súře Kapka přilnavá (ʻAlaq), jež začíná slovy (v překladu Ivana Hrbka): „...přednášej ve jménu Pána svého který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil...“ Po prvotní delší přestávce (zhruba půl roku) přicházel Džibríl k Muhammadovi, aby mu přinášel Zjevení, celkem pravidelně, až do roku 632, kdy Prorok zemřel. Toto dlouhé období trvající 22 let, na jehož počátku byl Muhammad sice váženým, leč celkem bezvýznamným, obchodníkem v Mekce a na jehož konci již mocným státníkem a vojevůdcem, který poprvé v historii sjednotil Arabský poloostrov pod vládou jednoho celku, se odráží i na proměnlivé dikci a obsahu Zjevení, jež orientalisté souhrně rozdělují na tři mekkánská a jedno medínské období. Na počátku svého působení prorok Muhammad sebe sama pokládal především za varovatele (nadhír), který upozorňuje své bližní na to, co jejich předkům Bůh opakovaně seslal a co bylo opakovaně lidmi ignorováno. Setkáváme se zde proto především s působivými eschatologickými motivy (eschatologie), které mimořádně sugestivně líčí, jaké odměny se dostane těm, kteří budou poslušni učení Posla Božího, a naopak, jaký strašlivý trest čeká na ty, kteří jej odmítnou a zavrhnou. V této souvislosti se v pozdější fázi Zjevení objevují narativní pasáže, zvané obecně isráʼílíját, které popisují příběhy Muhammadových předchůdců z řad proroků, z nichž většina má své starozákonní obdoby. Mustr těchto podání bývá většinou poměrně stereotypní: prorok je vyslán k určitému lidu, aby jim zjevil Boží vůli, ale zůstává nevyslyšen, za což příslušný lid stihne přísný Boží trest. V pozdější fázi zjevení vystupují (v souvislosti s Muhammadovým státnickým postavením) do popředí zejména praktické otázky nábožensko-právní (fiqh) a poetická sugestivní dikce raných pasáží se postupně vytrácí. Korán se dělí na 114 súr, které (s výjimkou súry 9.) jsou uvozeny basmalou. Súry se dělí na verše (ája, pl. áját). Definitivní podobu získal text Koránu za vlády třetího z chalífů „vedených správnou cestou“ (chulafáʼ rášidún) ʻUthmána ibn ʻAffán, kdy došlo ke kanonické redakci, kterou muslimové nazývají doslovně „slavným čtením“ (qiráʼa mašhúra). Při tomto procesu došlo k seřazení koranického textu tak, jak jej známe i dnes, tedy do mechanické posloupnosti od nejdelších (s výjimkou počáteční Otevíratelky knihy, súry al-Fátiha) až po ty nejkratší, což navíc není vždy zcela důsledně dodržováno. Takové řazení postupuje od mladších částí Zjevení (wahj) až k těm nejstarším, a proto se někteří orientalisté (včetně Ivana Hrbka) pokusili o chronologickou rekonstrukci textu Zjevení, která by mimo jiné mohla napomoci zájemcům o důkladné studium Knihy, což se však v muslimském prostředí nesetkává právě s velkým pochopením. Korán má nesporně v životě muslimů ústřední a zcela nezastupitelnou roli. Jako autentické slovo Boží je všeobecně pokládán za věčný zdroj inspirace a vedení (hidája, hudá). Korán představuje Svaté písmo, Zjevení, nikoliv teologickou summu (teologie). Koranické pasáže obvykle bývají součástí modliteb a věřící se s nimi setkávají v kaligrafickém provedení (kaligrafie) prakticky všude, kam se podívají. Recitace Koránu (tadžwíd nebo tartíl) je uměleckou disciplínou a zároveň jedním z odvětví náboženského vzdělání. Tadžwíd se ve středověku hojně uplatňoval ve společenském životě, při rodiných oslavách nebo vzpomínkových setkáních, což platí víceméně dodnes. Schopný recitátor Knihy (muqriʼ) se v muslimské společnosti vždy těšil velké úctě a vážnosti. V současnosti se s ním můžeme setkat i v rozhlase a v televizi, na audiokazetách či na internetu, případně i na různých politických shromážděních. Řada muslimů se učí celý Korán nazpaměť; těmto jedincům požívajícím v tradiční muslimské společnosti veliké vážnost se souhrně říká huffáz (sg. háfiz).

Dále k tématu

  • Korán. Přeložil a předmluvou a komentářem opatřil Ivan Hrbek. Praha: Československý spisovatel, 2012;
  • Armstrongová, Karen. Dějiny Boha. Přel. Martina Moravcová, Štěpán Kovařík, Luboš Kropáček. Praha: Argo, 1996;
  • Beránek, Ondřej. Ignác Goldzieher: Vězeň z Budapešti. Brno: CDK, 2010;
  • Denny, Frederick M. Islám a muslimská obec. Přel. Kateřina Hronová. Praha: Prostor, 2003;
  • Hillenbrand, Carole. Islám: Historie, současnost a perspektivy. Přel. Jitka Jeníková. Praha: Paseka, 2017;
  • Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
  • Lawrence, Bruce. O Koránu. Přel. Gabriela Weberová-Babulíková. Praha: Pavel Dobrovský - Beta, 2007;
  • Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997.

Bronislav Ostřanský

Viz též: korán (JKI-I)