šaríʻa (Islam)

šaríʻa – soubor ustanovení Božího řádu. Šaríʻa bývá velmi často vykládána přímo jako islámské právo, avšak její skutečný obsah je mnohem širší a islámské právo v tom vlastním slova smyslu (fiqh) představuje „pouze“ disciplínu, která šaríʻu rozebírá a vykládá. Slovo šaríʻa původně znamenalo cestu, především k vodnímu zdroji. V té nejobecnější rovině se dělí na dvě kategorie: ʻibádát a muʻámalát.

Do kategorie ʻibádát patří vše, co je mezi člověkem a Bohem (Alláh), tedy veškerá ustanovení regulující vztah věřícího k jeho Stvořiteli, čili záležitosti, jež můžeme rozdělit do dvou základních okruhů: na ortodoxii a ortopraxi. Ortodoxie vymezuje závazné články víry, a protože muslimové postrádají jediné autoritativní věroučné znění (jaké mají kupříkladu katolíci), ve středověku vznikla celá řada sbírek dogmat (ʻaqáʼid), z nichž nejproslulejší napsal šajch ʻUmar an-Nasafí. Tyto dogmatiky vymezují jednotlivé „články víry“ (víru v jediného Boha, jeho Posla Muhammada, v anděly a džinny, v proroky a zjevené knihy, Den posledního soudu a tělesné zmrtvýchvstání i posmrtnou odměnu, v ráji, či odplatu, v pekle). Ortodoxie zase stanovuje, jak se má věřící správně chovat, neboť (jak muslimové věří) víra (ímán) bez odpovídajících skutků je mrtvá. Zde patří nejen známých pět pilířů islámu (arkán ad-dín al-chamsa), tedy vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), almužna (zakát), půst (sawm) a pouť do Mekky (hadždž), ale rovněž celá řada zákazů a příkazů týkající se jídla a pítí, chování (etika) atd. Někteří muslimští myslitelé do této kategorie řadí také džihád.

Oblast muʻámalát zase stanovuje pravidla pro mezilidské vztahy, a právě do této kategorie patří záležitosti, které jsme obecně zvyklí vnímat jako „vlastní“ právo: například právo rodinné (manželství a rodina), trestní, dříve i otročí (otroci a otroctví) a válečné atd. Islámské právo obecně rozděluje veškeré lidské činny do pěti kategorií: na fard (povinné; zde patří pět pilířů islámu a řada dalších skutků), sunna (doporučené; činy, které nejsou přímo předepsané, ale jsou jednoznačně bohulibé), džáʼiz (povolené, tedy to, co je vnímáno jako „neutrální“), makrúh (zavrženíhodné; nikoliv však přímo zakázané) a konečně harám (zakázané). Za základní kořeny islámského práva (tzv. usúl al-fiqh) bývají tradičně považovány Korán, sunna (Tradice), qijás (analogie) a idžmáʻ (konsensus právních kapacit). Podle zásad pro jejich používání se fiqh rozdělil do několika směrů, právních škol (madhhab), z nichž se v sunnitském islámu dodnes dochovaly čtyři, nazvané podle svých zakladatelů: hanafijský, šáfiʻovský, málikovský a hanbalovský. Tyto právní směry se navzájem respektují a odlišují se převážně v metodologii a jednotlivostech.

Nejstarší z těchto směrů, hanafijský, je zároveň v současnosti tím nejrozšířenějším. Jeho zakladatelem byl imám Abú Hanífa, celým jménem Abú Hanífa an-Nuʻmán ibn Thábit (zemřel r. 767). Tento směr se vyznačuje tolerantností a převažuje v Turecku, v Syropalestině, na Balkáně a v Indii. Abú Hanífá pocházel z irácké Kúfy, kde obchodoval s textilem, a přitom studoval teologii a právo. Jeho praktické obchodní zkušenosti patrně přispěly k tomu, že při řešení právních problému hojně využíval svobodný racionální úsudek (raʼj). Dalšími z právních nástrojů, na něž kladl důraz, byly analogie (qijás) a volba vhodnější alternativy (istihsán). Abú Hanífa jako první v islámu zformuloval pravidla týkající se smluv. Ve svém systému bral v úvahu i zvykové právo (ʻurf). V trestně-právních záležitostech se jeho směr vyznačuje umírněností, především vůči jinověrcům (ahl al-kitáb). O vznik druhého nejstaršího směru se zasloužil imám Málik ibn Anas (zemřel r. 795). Ten je dnes rozšířený především v zemích Maghribu, ale též v Bahrajnu a Spojených arabských emirátech (SAE). Imám Málik se narodil v Medíně, kde prožil celý život. Dochované zprávy o jeho životě obsahují množství legendárního materiálu. Sestavil rozsáhlou sbírku hadíthů, nazvanou Vyšlapaná cesta (al-Muwattaʼ), která bývá často řazena po bok šesti autoritativním knihám Tradice (sunny). Zároveň se jedná o nejstarší dochované kompendium islámského práva vůbec. Málikovy názory odpovídají konzervativním postupům medínských pietistů, z jejichž řad sám vzešel. Právní argumenty odvozuje především z koranického textu a hadíthů, ale ve sporných případech připouští i konsensus (idžmáʻ) medínských právních autorit. Jako první faqíh aplikoval princip obecného zájmu (istisláh) jako právní směrnici.

Zakladatel dalšího madhhabu, imám aš-Šáfiʻí, celým jménem Muhammad ibn Idrís (767–820), byl právník a teolog, který se ve svém systému snažil spojit přednosti madhhabů svých dvou velkých předchůdců – Abú Hanífy a Málika ibn Anas. Narodil se v Gaze, studoval u Málika ibn Anas v Medíně, ale též v Mekce a v Iráku. Usiloval (a úspěšně) o dosažení kompromisu mezi těmi, kdo prosazovali rozhodující úlohu Tradice (asháb al-hadíth), a stoupenci práva na vlastní názor (asháb ar-raʼj). Ve svém Traktátu o základech fiqhu (Risála fí ʻusúl al-fiqh) vymezil přípustnost využití každého ze čtyř základních zdrojů islámského práva. Předložil rovněž souhrnný výklad doktrín jednotlivých právních škol, a proto bývá někdy nazýván „architektem islámského práva“. Jeho hlavním přínosem byla autoritativní definice Tradice (sunny) a systematizace úsudků na základě analogie (qijás), na níž především kladl důraz. Imám aš-Šáfiʻí se usadil v Káhiře, kde také zemřel. Imám Ahmad ibn Hanbal (780–855) byl posledním ze čtyř velkých zakladatelů madhhabů. Jeho právní směr je obecně považován za nejrigidnější ze všech. V dnešní době je rozšířený především v Saúdské Arábii a některých dalších zemích Arabského poloostrova. Ibn Hanbal patří mezi ty nejvlivnější osobnosti islámu vůbec a jeho odkaz ovlivnil i četné obrodné snahy muslimů. Oponenti jej nezřídka obviňovali z přehnaného tradicionalismu, nesnášenlivosti a neschopnosti přizpůsobit se. Důsledně odmítal tezi o stvořenosti Koránu, jíž hlásali muʻtazilité, a spolu s ní i veškeré racionalistické dědictví antické civilizace, které muslimové převzali. Pro své názory se střetl s chalífou al-Maʼmúnem. Ten jej dal uvěznit a bičovat. Chalífa al-Mutawakkil jej později rehabilitoval. Imám Ibn Hanbal zdůrazňoval, že vladařovým posláním je dbát o blaho muslimské obce (umma), nikoliv se plést do teologicko-právních otázek. Podle jeho učení člověk musí věřit v Boha, aniž by se pokoušel chápat způsob jeho Bytí. Jeho doktrína spočívá v doslovném chápání Koránu (tašbíh), nepřipouštějícím žádný alegorický výklad. Korán a sunna mají (dle Ibn Hanbalova přesvědčení) své volné „pokračování“ ve třetím pramenu islámského práva, a tím jsou výroky Prorokových druhů (sahába); ti totiž byli přímo vedeni jeho příkladem, a tudíž sami mohou být pokládáni za jisté vzory. Ahmad ibn Hanbal se do historie islámu zapsal především jako nekompromisní bojovník proti nežádoucím novotám (bidʻa).

Dále k tématu

  • Bezoušková, Lenka. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges, 2013;
  • Hourani, Albert. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
  • Osina, Petr. Základy islámského práva. Praha: Leges, 2012;
  • Pelikán, Petr. Sunna: Pramen islámského práva. Praha: Vodnář, 1997;
  • Philips, Abu Ameenah Bilal. Vývoj islámské právní vědy (fiqhu). Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec v Praze, 2024;
  • Potměšil, Jan. Šaríʻa: Úvod do islámského práva. Praha: Grada, 2012;
  • Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997.

Bronislav Ostřanský

Viz též: šarí‘a (JKI-I)