hrobka (JKI-I)
hrobka (arab. a per. makbara, mazár, tur. türbe) Zdobená stavba, v níž jsou uloženy fiktivní nebo skutečné ostatky vládců či světců. V raném islámu nebylo zdobení hrobů a stavba h. doporučováno, neboť to odporovalo pojetí hrobu jako dočasného prostoru po smrti zemřelého před jeho zmrtvýchvstáním a odchodem do ráje. Stavba h. patří mezi novoty, jež šarí‘a tolerovala; jde však o nekonformní náb. praxi v důsledku hist. vývoje, jehož výsledkem je islám. synkretismus. Z h. slavných osobností se vyvinula sakrální architektura, jež svého vrcholu dosáhla v Osmanské říši (h. sultánů a jejich manželek, vezírů a mystiků), v ší‘itském safíjovském Íránu a dalších oblastech s ší‘itskou většinou (h. imámů, isná ašaríja) a také v Indii, zejm. za vlády Velkých Mughalů (1526–1858, Akbar). Z jejich doby je např. známé mauzoleum Tádž Mahal, jež nechal vystavět 1632-1653 vládce Šáhdžahán pro svou manželku Mumtáz Mahal u města Ágry. Patrně nejrozsáhlejší h. je stavební komplex Šáhe zende v Samarkandu. Mezi nejznámější osmanské h. patří Yeşil türbe (Zelená h.) sultána Mehmeta I. (1402-1421) v Burse. H. v sev. Africe se nacházejí zpravidla všude tam, kde je v názvu toponyma výraz sidi (sajjid) nebo muláj (maulá). Na arab. Východě i jinde je známý výraz mazár (místo, kam se koná zijára), např. afghánské město Mazáre Šaríf – Vznešené poutní místo. Proti h. vystupovala některá nápravná hnutí, např. wahhábíja. Králové saúdovské dynastie např. nemají mauzolea a skromné místo jejich odpočinku navštěvují jen příslušníci vládnoucího rodu Ál Sa‘úd.