jazídíja (Islam)
jazídíja – v současnosti jen nepatrná náboženská komunita, vlastně sktriktně vzato mezi muslimy ani nepatřící. Avšak podle řady rysů jejich věrouky i praktik lze usuzovat na islámské kořeny tohoto svérázného synkretického náboženství. Jeho stoupenci, kteří jsou převážně kurdského původu, bývají často neprávem nazýváni jako uctivači ďábla (Iblís). Jazídijské učení obsahuje jak četné islámské prvky, tak i představy o stěhování duší, gnostické stopy, manichejské prvky i ustanovení křesťanského či židovského původu. Osou jejich věrouky je vyhraněný dualismus: Bůh, který stvořil svět, stojí příliš vysoko nad ním, v absolutní transcendenci, a tudíž běh pozemských věcí nikterak neovlivňuje. To však činí Jeho emanace (a prostředník) nazvaná Malak Táʼús (Paví anděl), který se dopustil prohřešku, ale kál se a svými slzami uhasil plameny pekla. Kolem tohoto anděla se také soustřeďuje celý jazídijský kult. Jazídijové tvoří v současnosti uzavřené a vnitřně pevně hierarchizované duchovní společenství, jehož počet vyznavačů se odhaduje na zhruba 50 000.
Dále k tématu
- Aš-Šahrastání, Muhammad. Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
- Gebelt, Jiří, ed. Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Vyšehrad, 2016;
- Holeček, Michal. Encyklopedie náboženství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Rovenský, Jan, a kol. Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě. Praha: Filosofia, 2018.
Viz též: jezídové (JKI-I)