peklo (Islam)
peklo (nár) – místo trestů na onom světě (eschatologie). Peklo nazývá Korán nejčastěji slovem džahannam, ale užívá se i dalších jmen. V běžném hovoru je nejčastější nár (oheň), nebo džahím. Při popisu pekla se uplatnily i Muhammadovy neologismy: zabáníja (pekelná stráž), saqar (pekelný oheň) nebo zaqqúm (odporný pekelný strom plodící hlavy satanů). Tyto výrazy, které měly svou zvučností nebo tajemností zvýšit účinek koranického verše (ája) na posluchače, způsobily pozdějším komentátorům (tafsír) starosti při pokusech je racionálně objasnit. Tradiční představa pekla se obdobně, jako je tomu u ráje, odvíjí od soustředných sfér, které mají své názvy i své „obyvatele“. V té nejmírnější čeká trest na bezbožné muslimy, níže pak pokračují místa pro křesťany, židy (jinověrci), sabejce, mágy (zoroastrovce) a modloslužebníky (polyteisty, širk). Úplně nejhorší tresty však čekají na pokrytce (munáfiqún). Obrazy muslimského pekla jsou spojeny s plameny, hnijící a vroucí vodou nebo stromem zaqqúm, který plodí hlavy satanů. Sugestivní líčení pekelného utrpení patří k nejpůsobivějším místům Koránu, jak nás ostatně mohou názorně přesvědčit i následující verše: „Však lidé po levici – a co bude s lidmi po levici? Ti budou ve větru žhavém a ve vodě vroucí, ve stínu dýmu černého, ani ochlazení, ani osvěžení nepřinášejícího. A oni si předtím žili v přepychu, setrvávajíce úporně ve velkém hříchu, a hovořili: ‚Zdaž až zemřeme a prachem a kostmi se staneme, budeme opravdu vzkříšeni, my sami a předkové naši dávní?‘ Odpověz: ‚Věru, první i poslední budou ke schůzce dne známého shromážděni!‘ A potom vskutku, vy zbloudilí, za lež prohlašující, ze stromu Zaqqúmu se najíte a břicha svá si naplníte a zapíjet to budete vodou vroucí a pít budete tak, jak chlemtají žízniví velbloudi. Toto v den soudný budou jejich hody!“ (56:41–56) „Vskutku bude strom Zaqqúm patřit k hříšníka pokrmům. Je jak roztavená smůla, jež ve vnitřnostech kypí, podoben vodě vroucí. ‚Vezměte ho a do hlubin pekelných jej dovlecte a potom na jeho hlavu za trest vodu vroucí lijte!‘ ‚Ochutnej, vždyť tys mocný, vznešený zajisté! Tohle je přece to, o čem vy pochybovali jste.‘“ (44:43–50) „Dostalo se ti zvěsti o hodině zahalující? V ten den budou tváře jedněch zahanbené, ustarané a ztrhané, a hořet budou v ohni planoucím, napájeny pramenem vroucím; jen bodláčí trnité tam za stravu budou mít, z něhož se netloustne a jímž hlad nelze utišit.“ (88:1–7) „Den rozhodnutí věru přijde v čase určeném; v ten den na pozoun bude zatroubeno a v zástupech dostavíte se a nebe se otevře a branami stane se a hory se do pohybu dají a budou přeludem. A peklo bude věru na číhané, útulek pro vzpurné, a v něm zůstanou věky celé a chládku tam neokusí ani nápoje kromě vody vroucí a hnijící, což odměnou bude odpovídající. Vždyť oni v zúčtování nedoufali a za výmysl Naše znamení lživě prohlašovali, však spočítali jsme věc každou a pořídili záznam. ‚Ochutnejte! Nic než trest dnes nepřidáme vám!‘“ (78:17–30) V muslimské tradici se setkáváme s peklem nejen jako s místem utrpení, ale též jako s „živou bytostí“, strašlivým tvorem, který bude v Den posledního soudu přiveden (!) na zemi, aby nevěřící a hříšníky zaplavil děsem. Toto podání má jen letmou oporu v Koránu, kde však nakonec (stejně tak i v muslimské lidové religiozitě) převážilo pojetí pekla jakožto místa, přesněji řečeno strašlivé propasti plné plamenů a muk. Otázku zda utrpení v pekle bude věčné, ponechává Korán nevyřešenou, neboť v něm nacházíme naznačeny obě dvě možnosti. Muslimové někdy jako „bonmot“ uvádějí, že islám je v jádru optimistickým náboženstvím, neboť peklo sestává ze sedmi slojí, zatímco rajských sfér je přece jenom osm. Lidová představivost opředla obrazy pekla celou řadou sugestivních a děsivých detailů. Stejně tak, jako si při líčení nebes středověcí učenci (ʻulamáʼ) libovali ve výčtech ohromujících rozměrů, které v této části všehomíra panují, při podání pekla se zase předcházeli v naturalistických popisech mučení a utrpení, které tam na bezbožníky čeká. V lidové mluvě se peklu často říkává prostě „oheň“ (nár). A právě pekelné plameny jsou tím hlavním motivem, s nímž se v pekle setkáme. Traduje se, že prorok Muhammad se jednou zeptal anděla Džibríla na to, jaký je oheň pekelný. Džibríl mu jej popsal následovně: Když Bůh (Alláh) stvořil pekelný oheň, nechal jej hořet tisíc let, dokud nezčervenal. Potom jej nechal hořet dalších tisíc let, dokud nezbělel. Potom jej nechal hořet dalších tisíc let, dokud nezčernal jako tmavá noc. Plameny pekelného ohně proto nesvítí (!), avšak jeho žár nikdy nevyhasne. K nezbytným pekelným „rekvizitám“ patří kromě plamenů rovněž proslulý strašlivý strom zaqqúm, který vyrůstá z těch nejspodnějších pater pekla. Tento strom nenese ovoce, nýbrž plodí hlavy satanů, po jejichž pozření se bezbožníkům začnou vařit vnitřnosti v těle a z úst jim vyšlehne oheň. Další z hrůz, která bude čekat na obyvatele pekla, představuje pekelný tvor, zvaný Haríš. Lidová představivost jej líčí jako věrného poddaného anděla Málika, strážce pekla. Haríš se zrodil ze škorpionů a jeho posláním je stahovat hříšníky do pekla. Lidová topografie pekla sestává (obdobně jako v případě ráje) se sedmi soustředných sfér, z nichž každá má svou bránu. Tato představa, jež byla rozvedena do pozoruhodných detailů, se opírá o jediný koranický verš (15:44): „A to (peklo – pozn. autora) má sedm bran a u každé brány bude z nich (hříšníků – pozn. autora) skupina zvláštní.“ Peklo za první branou se jmenuje Džahannam, za druhou branou je Lazá a tam dlí modloslužebníci. Za třetí branou je al-Hutama a v ní přebývají apokalyptické národy Gog a Magog (Jádžúdž wa Mádžúdž) a jiní bezbožníci. Peklo za čtvrtou branou je „rezervované“ pro satany a jmenuje se as-Saʼír. Peklo za pátou branou se nazývá Saqar a jsou v něm ti, kdo se nemodlili a nejednali čestně. O něm se píše i v Koránu (74:43–49): „‚Co přivedlo vás do Saqaru?‘ I odvětí: ‚Nebyli jsme mezi modlitbu konajícími ani mezi nuzné krmícími, ale tlachali jsme mezi tlachajícími a den soudný jsme za lež prohlásili, až přišla na nás tato jistota!‘ A nebude jim nic platná přímluva přímluvců.“ Peklo za šestou branou se jmenuje al-Džahím a dlí v něm židé, křesťané a vyznavači ohně, tj. zoroastrovci. Peklo za sedmou branou se nazývá al-Háwija, což značí doslova propast či jámu. Tam budou přebývat pokrytci (munáfiqún), o nichž se píše v Koránu (4:144): „A pokrytci budou vskutku v nejnižším stupni ohně pekelného a nenajdeš pro ně pomocníka....“ K pekelným branám patří i „pekelná stráž“. V nejstarší súře Koránu nazvané Kapka přilnavá (96:18) se s ní setkáváme pod názvem zabáníja. Příslušný koranický kontext (96:13–19) zní následovně: „Co soudíš o něm, jestliže odvrací se a ze lži obviňuje? Což neví, že Bůh (jej) vskutku pozoruje? Však pozor, nepřestane-li, tedy jej věru chytíme za jeho kštici, tu kštici prolhanou a hříšnou! Pak ať svolává si svůj klan, my přivoláme si stráž pekelnou! Však pozor, neposlouchej ho, leč padni na tvář svou a (k Bohu) se přibliž!“ V pekle se na trápení odsouzených podílejí i hadi, kteří mají šíje tlusté – jak uvádí tradice – jako baktrijští (tedy dvouhrbí) velbloudi. A jsou tam rovněž škorpióni velicí jako muly. O tom, jaká strašlivá muka čekají odsouzence v pekle, podrobně vypráví i sběratel legend Abúʼl-Hasan al-Kisáʼí: „Údělem božích nepřátel bude oheň, v němž zčernají jejich tváře a zešediví jejich oči a zapečetí se ústa. Když se přiblíží k branám pekla, vyjdou jim v ústrety pekelní andělé s obručemi a řetězy. Řetězy jim nacpou do úst a vytáhnou zadkem. Levé ruce jim přiváží za krk a pravé jim vrazí do srdce a vytáhnou vzadu mezi rameny. Hříšníci budou svázáni tak, že na každý řetěz bude přikovaný jeden hříšník a jeden ďábel. Potom se odsouzenci budou plazit tvářemi na zemi a pekelní andělé je budou bít železnými, zakřivenými palicemi.“ V al-Kisáʼího působivém podání nalezneme též barvité líčení, jaké tresty čekají na jednotlivé druhy hříšníků. Snad nejhorší osud čeká na pijany (víno). Ti přijdou v soudný den do pekla s poháry přivázanými okolo krku a s tamburínami v rukou. Tak budou ukřižováni na jednom z pekelných stromů. Z úst pijanů přitom bude vycházet takový odporný vinný pach, že ostatní lidé, kteří budou čekat na rozsudek, tím budou velice trpět. Pijani nakonec skončí v ohni a shoří na popel, avšak Bůh je opět stvoří, aby se jejich muka mohla stále opakovat. Nakonec budou přivedeni do pekelného údolí nazvaného Wajl (Běda!), kde budou trpět po tisíc let. Potom začnou křičet k Muhammadovi o pomoc. A prorok Muhammad se teprve tehdy soucitně přimluví za ukončení jejich utrpení. Tento moment podporuje názor těch, kteří soudí, že pro hříšníky, kteří však byli kdysi muslimy, má pekelné utrpení jen omezenou platnost. Středověcí teologové v této souvislosti používali obrat „střední postavení hříšníka“ (etika). Eschatologického údělu hříšných muslimů se týká i působivá epizoda, kterou tradoval al-Kisáʼí: „Dochovalo se, že Fátima se jednou otázala Posla Božího: ‚Jak to bude s hříšnými muslimy? Oni též přijdou do pekla?‘ ‚Ano,‘ odvětil Prorok, ‚I je vženou andělé do pekelných ohňů. Tvář jim však nezčerná, oči jim nezešedivějí, ústa se jim nezapečetí, nebudou svázáni spolu s ďábly a spoutaní obručemi a řetězy.‘ A Fátima se ptala dále: ‚Posle Boží, pověz mi, jak je andělé přivedou.‘ Prorok odvětil: ‚Přivedou je v zástupech. V prvním zástupu budou zvrhlí starci, v druhém zástupu hříšní mladíci a v třetím zástupu budou cizoložné ženy. Muže budou vléct za vousy a ženy budou tahat za vlasy. (...) Tak jich přivedou před Málika, strážce pekla. Málik se na ně podívá a zeptá se pekelných andělů: ›C o jsou tito zač? A proč ke mně přišli jako zatracenci? Vždyť jejich tváře nejsou černé, oči nemají šedivé a na krcích jim nevisí řetězy a obruče.‹ A andělé na to odpoví: ›Máme rozkaz, abychom je v tomto stavu a této podobě přivedli.‹ Tu se obrátí Málik k zatracencům a zeptá se jich: ›Vy nešťastníci, co jste zač?‹ Odpoví: ›Jsme muslimové, z lidu Muhammadova.‹ Málik na to poví: ›A cožpak jste neměli v Koránu varovatele před hříchy! Proč jste tedy hřešili proti Bohu, On je mocný a vznešený.‹ Potom Málik přivede hříšníky k pekelné propasti. Uvidí v ní ohně a pekelné anděly a řeknou: ›Máliku, dovol, abychom zaplakali nad sebou samými!‹ Málik jim to dovolí a oni vypláčí všechny slzy, až posléze začnou plakat krev. Tehdy zvolá Málik: ›Jak krásný je váš pláč! Kdybyste byli bývali tak plakali na světě, bojíc se Boha, nebyly by vás zachvátily ohně pekelné!‹‘“
Dále k tématu
- Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
- Maʻsúmiánová Farnáz. Život po smrti v učení světových náboženství. Přel. Igor Košut. Brno: Jota, 1995;
- Ondračka, Lubomír, a kol. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010;
- Ostřanský, Bronislav, ed. Smrt, hroby a záhrobí v islámu. Praha: Academia, 2015;
- Werner, Helmut. Islámská kniha mrtvých. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.
Viz též: peklo (JKI-I)