andělé (Islam)
andělé (maláʼika) – neviditelné, rozumné a dobré bytosti. Představy o andělích a satanech v islámu byly patrně částečně převzaty z křesťanství a židovství (jinověrci). Víra (ímán) v anděly (malak, pl. maláʼika) patří mezi závazné články muslimské věrouky. Podle islámských představ jsou andělé bytosti stvořené ze světla a jsou – jak se alespoň většina autorit domnívá – bezpohlavní. Pohanští Arabové (džáhilíja) pravděpodobně pokládali anděly za bytosti ženského pohlaví, což souvisí se skutečností, že si je nesprávným pochopením židovsko-křesťanských představ vykládali jako určitá („nižší“) božstva, která ve staroarabském panteonu bývala většinou ve femininu. Andělé islámu nemají vlastní vůli a jejich jediným smyslem života je velebení Stvořitele (Alláh). Andělé mohou někdy působit jako prostředníci mezi Bohem a člověkem a zároveň člověka střeží i zaznamenávají jeho činy. Přestože andělé jsou blíže Bohu než kterýkoliv ze smrtelníků, nemohou se za lidi přimlouvat a narušovat tak jednu ze základních tezí islámu, že mezi Stvořitelem a jeho Stvořením není žádného prostředníka. Ohledně postavení andělů tradičně panovaly spory, avšak většinová představa soudí, že v hierarchii stvoření stojí výše nez běžní lidé, avšak níže než proroci. Velmi podstatnou roli v tomto směru sehrává epizoda „klanění se andělů“, ze súry Krávy (2:32): „... A když řekli jsme andělům: ,Padněte na zem před Adamem!‘, tu padli všichni kromě Iblíse (Ďábla – pozn. autora), jenž to odmítl, zpychl a stal se jedním z nevěřících.“ Učení o andělech úzce souvisí s islámskou představou ráje. Přední středověká autorita, polyhistor al-Qazwíní, napsal o povaze andělů toto: „Věří se, že andělé mají podstatu jednoduchou, že jsou obdařeni životem, řečí a rozumem a že rozdíl mezi nimi a mezi džinny a šajtány je rozdíl druhů. Věz, že andělé jsou povýšeni nad tělesnou žádost a nad zmatky hněvu; poslouchají Boha ve všem, co jim poručí. Jejich pokrmem jest velebení jeho slávy, jejich nápojem prohlašování jeho svatosti, jejich hovorem je oslavování Boha, jehož jméno budiž vyvýšeno, jejich radostí ctění ho; jsou stvořeni v různých podobách a obdařeni různou mocí...“ V Koránu (4:172) se hovoří také o nejvyšší třídě andělů, „archandělů“, kteří jsou nazýváni muqarrabún („přiblížení“) a kteří obklopují Boha, aby jej neustále chválili. Tato třída byla též nazvána jako karrúbíjún („cherubíni“). Přestože se v Koránu o andělích nedočteme příliš mnoho detailů, muslimská lidová představivost i v tomto směru přesvědčivě ukázala svou moc a sílu. Eschatologické představy (eschatologie) byly ve středověku s oblibou rozvíjeny mnoha autory a v této oblasti existuje vskutku nepřehledné množství podání. Korán uvádí (v súrách z pozdějšího období) jménem jenom tři anděly. Nejčastěji je jmenován Džibríl nebo též Džibráʼíl, který byl prostředníkem zjevení Muhammadových a který bývá ztotožňován s „duchem od Boha“ (rúh Alláh, rúh amín). S Džibrílem se setkáváme na dvou místech Koránu, v súře Zákaz (66:4) a v súře Krávy (2:91–93). V tomto druhém úryvku se nachází rovněž jediná koranická zmínka o dalším z andělů, Mikáʼílovi (Michael), který je tradičně pokládán za ochránce židů. Jednu zmínku věnuje Korán i strašlivému andělu Málikovi, který je zodpovědný za střežení pekla, a to v súře Zlaté ozdoby (43:74-78): „Však hříšníci prodlévají v trestu pekelném nesmrtelní a nedočkají se přerušení, však budou tam v beznaději. My jim neukřivdíme, leč oni sami sobě ukřivdili. A budou volat: ,Máliku, nechť Pán tvůj s námi skončí!‘ A odpoví jim: ,Zde zůstanete vskutku!‘ A věru jsme k vám s pravdou přišli, však mnozí z vás si pravdu ošklivili.“ Tradiční muslimské představy předpokládají, že nejvýše mezi všemi anděly stojí spolu s Džibrílem (Gabriel) a Mikáʼílem (Michael) též ʻAzraʼíl (Azrael), mocný anděl smrti, který vyjímá duše z těl, a Isráfíl (Rafael), anděl trouby, na níž bude zatroubeno v okamžiku konce světa, což ohlásí zmrtvýchvstání (qijáma) a Den posledního soudu (jawm ad-dín). Pozdější tradice zná ještě celou řadu andělů, jejichž jména jsou většinou převzata z křesťanství nebo judaismu. V súře Padnutí na zem (32:11) se pak objevuje jen stručná (a dosti nejasná) zmínka o andělu smrti (malak al-mawt): „Rci: ,Anděl smrti, jenž vás na starosti má, vás povolá a potom budete k Pánu svému navráceni!‘“
Z této stručné zmínky pak muslimská tradice rozpracovala rozsáhlé učení o tzv. „andělském soudu“, kdy v hrobě mezi smrtí člověka a Dnem zmrtvýchvstání zesnulého soudí dva andělé (odtud také pojmenování „soud barzachu“, přičemž barzachem se zde myslí přechod mezi „světem živých a mrtvých“). Pokud se jedná o nevěřícího či hříšníka, pak se k němu dostaví andělé Munkar a Nakír, kteří mu položí – dle jednoho z podání – tři otázky (Kdo je tvým bohem? Kdo je tvým prorokem? A jaké je tvé náboženství?), na něž nebude znát odpověď. V případě bohabojného muslima budou vyslýchajícími anděli dobrosrdeční a usměvaví Baššár a Mubaššir, kteří se postarají, aby zesnulý až do Dne posledního soudu byl zahrnut vším, co potřebuje. Neviditelní andělé údajně doprovázejí každého člověka a zaznamenávají přitom veškeré jeho činy i slova, aby v Den posledního soudu mohli vydat své svědectví. V súře Hrom (13:10–11) se objevují následující dva verše: „Je lhostejno, zda někdo z vás řeč svou tají, či veřejně ji pronáší a zda někdo se v noci skrývá, či za dne vychází, tak jako tak má pozorovatele před sebou i za sebou, kteří jej střeží z rozkazu Božího. Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění; když Bohu se zlíbí postihnout něčím zlým lid některý, je nemožné to odvrátit a nebudou mít kromě Něho ochránce žádného.“ Podle tradice anděl po pravé straně člověka zaznamenává jeho dobré skutky a anděl po levici ty zlé. Lidové podání vysvětluje, že plurál v muslimském pozdravu (chvalořečná rčení) Salám ʻalajkum („Mír s vámi!“) je dán v podstatě tím, že zdravící se neobrací pouze na dotyčného člověka, nýbrž pozdravuje i neviditelné anděly, kteří jej neustále doprovázejí. V súře Kráva (2:96) se mimo jiné dočteme o dvou „specializovaných“ andělích – pokušitelích, kteří v Babylónu učili lidi magii. V nejstarší súře Koránu, nazvané Kapka přilnavá (96:18), se setkáváme rovněž se „stráži pekelnou“, která je nazvána zabáníja. Toto záhadné slovo, které nadělalo vrásky na čele komentátorům Koránu (tafsír), se v jeho textu vyskytuje pouze jedenkrát, je aramejského původu a značí silné a mocné anděly pověřené střežením pekla. Příslušný koranický kontext (96:13–19) zní následovně: „Co soudíš o něm, jestliže odvrací se a ze lži obviňuje? Což neví, že Bůh (jej) vskutku pozoruje? Však pozor, nepřestane-li, tedy jej věru chytíme za jeho kštici, tu kštici prolhanou a hříšnou! Pak ať svolává si svůj klan, my přivoláme si stráž pekelnou! Však pozor, neposlouchej ho, leč padni na tvář svou a (k Bohu) se přibliž!“ O andělské stráži se píše i v súře Rouchem přikrytý (74:30), kde však není zmíněna jménem. Příslušný koranický kontext (74:26–31) zní: „Sežehnu však já jej v ohni Saqaru! Víš ty vůbec, co je to Saqar? Nic nenechá a nic nepustí a kůži smrtelníkům spálí a devatenáct andělů nad ním bdí. A za strážce pekla jsme pouze anděly určili a jejich počet jen pro pokušení nevěřících stanovili, aby ti, jimž dostalo se Písma, se utvrdili a rozmnožila se víra těch, kdož uvěřili...“ Ve středověkých eschatologických podáních však podle tradice figuruje mnohem více andělů. Jednotlivé nebeské sféry (kosmologie) mají podle nich různé „třídy“ andělských obyvatel. Snad ve všech popisech ráje se objevuje anděl Ridwán, který zastává velmi významnou funkci: střeží brány ráje, aby tam nepronikl nikdo nepovolaný.
Dále k tématu
- Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
- Bandini, Ditte, a Giovanni Bandini. Kniha andělů. Přel. Dagmar Hoangová. Praha: Knižní klub, 2009;
- Burnham, Sophy. Kniha andělů: Úvahy o andělích v minulosti a přítomnosti a skutečné příběhy o tom, jak se dotýkají našeho života. Přel. Zlata Kufnerová. Praha: Dita, 2005;
- Kopecký, René, a Charif Bahbouh. Co je dobré vědět o arabském a islámském světě. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2014;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Maʻsúmiánová Farnáz. Život po smrti v učení světových náboženství. Přel. Igor Košut. Brno: Jota, 1995;
- Mendel, Miloš. Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu. Praha: Dingir, 2015;
- Ostřanský, Bronislav. „Stručný nástin muslimské angelologie: Ze světla stvořeni.“ Dingir 16, č. 3 (2013): 84-5;
- Werner, Helmut. Islámská kniha mrtvých. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.
Viz též: andělé (JKI-I)