lókóttaraváda (Buddh)
lókóttaraváda [lokottaravāda], pál. lókuttaraváda [lokuttaravāda] – transcendentalistická škola, která se odloučila od mahásanghy koncem druhého století po Buddhově parinirváně; významným dílem přispěla k formování mahájány, Velkého vozu. V 7. století, jak svědčí čínský poutník Süan-cang, se jí dařilo v oblasti Bámjánu (v dnešním Afghánistánu), kde zanechala obrovité Buddhovy sochy a několik skalních klášterů. Stopy po lókóttaravádinech končí v 10. století. Jejich učení rozlišuje věci světské (san. laukika, pál. lókija), které jsou nereálné, protože vycházejí z činů a omylů, a věci mimosvětské, nadsvětské (san. lókóttara, pál. lókuttara), tedy reálné. Buddhové jsou bytosti nadpozemské, prosté všeho světského, vševědoucí, těla i věku nekonečného, pohřížené do setrvalého rozjímání (samádhi). Ve skutečnosti vůbec nemluví, ale bytosti se radostně těší z pouhé „slyšiny“, vnitřního duševního poslechu jejich slov. Narození bódhisattvů jsou provázena obdobnými zázraky jako narození Siddhárthovo, ale mohou se z vlastní vůle pro blaho bytostí narodit i v bědných poměrech. Buddha je pro lókóttaravádiny „nadsvětský“, je to transcendentní bytost.