lamaistický panteon (Tibet)
lamaistický panteon – tibetská božstva a bohyně, bůžkové, démoni a další bytosti; jejich původ je odvozený z indických (hinduismus, buddhismus), ale i domácích (bönismus) pramenů a představuje – co do množství a charakteru deifikovaných bytostí – pravděpodobně jednu z nejrozsáhlejších, ale též nejkonfuznějších mytologických a náboženských systémů na světě. Zatím neexistuje žádný obecně přijatý systém či klasifikace tibetských buddhistických božstev. Pro účely této encyklopedické práce a snazší pochopení výkladu u jednotlivých hesel však ve stručnosti vyčleněny tyto hlavní kategorie (řazeno podle důležitosti, jaká je jednotlivým kategoriím přikládána):
I. Sanggjäové (buddhové). Představy o velkém množství buddhů, kteří předcházeli Buddhu historického, prince Siddhárthu Gautamu (563–483 př. n. l.), jsou starého data. Podle těchto představ se jednotlivým epochám, v něž se dlouhá perioda existence světa člení, přiřazuje určitý počet buddhů. Do poslední, přítomné epochy (bhadrakalpa) se zařazuje 24 buddhů, z nichž pak jmenovitě skupina posledních pěti (tři předchůdci Khorwadžig [Krakuččhanda], Serthub [Kónakámuni], Ösung [Kášjapa], Šákjathubpa [Šákjamuni] a Čhampa [Maitréja], Šákjathubpův nástupce) se v thegčhenovém buddhismu těší obzvláštní úctě. Navíc každému z těchto pěti „pozemských“ sanggjäů odpovídá spekulativně jeho „nebeský“ prototyp a též jeho „duchovní syn či odraz“ – čhangčhubsempa. Vzniká tak pět paralelních trojic božských bytostí, mysticky navzájem propojených, jimž je společný jeden Ádibuddha („Prabuddha“), sjednocující celý tento systém v jeden celek.
V pozdější tantrické fázi vývoje tibetského buddhismu (gjükjithegpa, dordžethegpa) se zformovala koncepce „nadsmyslových buddhů“ tantrické buddhovské pentády, kterou tvoří:
a) skupina pokojných božstev laskavého vzezření i charakteru;
b) skupina hněvivých či sveřepých jejich aspektů (héruka, thagthungpawo).
Obě tyto podoby představují pouze projekce člověkova lä a symbolizují jeho nejniternější pocity a představy, vycházející z jeho psychického centra. Tato božstva se člověku zjevují v posmrtném bardu prapodstaty, a sice v první až pátý den (božstva pokojného vzezření) a osmý až dvanáctý den (božstva hněvivého vzezření).
V první skupině je to těchto pět „buddhovských rodů“:
- Namparnangdzä (Vairóčana),
- Dordžesempa Mikjöpa (Vadžrasattva Akšóbhja),
- Rinčhendžungnä (Ratnasambava),
- Öpagme (Amitábha),
- Dönjödubpa (Amóghasiddhi).
V tomto pořadí vystupují jako osmý až dvanáctý též ve svých hněvivých aspektech:
Každý z těchto buddhů obou aspektů má svou družku – jum (šakti): první a osmý Namkhäjingčhugmu (Ákášadhátvíšvarí), druhý a devátý Sanggjäčänmu (Buddhalóčana), třetí a desátý Mamaki (Mámakí), čtvrtý a jedenáctý Gökarmu (Pándaravásiní) a pátý a dvanáctý Damcchigdolmu (Samajátára). Navíc jsou doprovázeni dvojicemi mužských a ženských čhangčhubsempů.
Literatura:
Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol (Vysvobození v bardu skrze naslouchání), Praha 1998, s. 52–53 a 80–81. ISBN 80-85974-51-7.
Nejznámější a v Tibetu nejuctívanější trojici „nebeských“ buddhů, „pozemských“ buddhů a čhangčhubsempů tvoří:
- „nebeský“ urin Öpagme (Amitábha);
- „pozemský“ Buddha Šákjathubpa (Šákjamuni);
- čhangčhubsempa Čänräzig (Avalókita).
Lidová víra si dále do kategorie sanggjäů zařadila i některé významné světce či jiné osvícené bytosti.
II. Čhangčhubsempové (bódhisattvové) – jsou bytosti, jimž by nahromaděné zásluhy sice už stačily, aby v příští reinkarnaci dosáhly stavu sanggjäů, které se však ze soucitu ke všemu živému tvorstvu na zemi tohoto „privilegia“ dobrovolně zříkají a věnují se raději aktivně své úloze prostředníků či pomocníků na cestě člověka k „vysvobození“ v ňangdä.
K nejuctívanějším v Tibetu patří čhangčhubsempa Čänräzig (Avalókita) či Čänräzigwangčhug (Avalókitéšvara), zosobnění milosrdenství; Džampal (Maňdžušrí), zosobnění moudrosti; Čhagdor či Čhagnadordže (Vadžrapáni), zosobnění moci.
Z ženských transformací je to zejména zmíněná Dolma (Tára), „Vysvoboditelka“, duchovní družka Čänräzigova.
III. Ochranná božstva jidamové alias lhagpälhaové, obdařená mocí nad zlými duchy a jejich škodlivým vlivem. Patří sem všichni sanggjäové a čhangčhubsempové a dále celá plejáda rozmanitých božských bytostí, doprovázených zpravidla jejich „družkami“. Ochranná božstva bývají zobrazována v podobách nahánějících strach a hrůzu (s třema i více očima, čtyřma i více rukama, s několika hlavami s podobou lidskou či zvířecí, ověnčená lebkami apod.). K nejznámějším jidamům patří Dordžedžigčhe (Vadžrabhairava) čili „Hrůzostrašný hromoklín“ a Šindže (Jamarádža) neboli „Pán smrti“, obávaný správce osmi horkých a osmi studených pekel.
IV. Ochráncové Buddhovy nauky čhökjongové (dharmapálové) vykonavatelé příkazů ochranných božstev jidamů. K nejznámějším defensores fidei patří Nagpočhenpo (Mahákála) neboli „Velký Černý“, Tamdin (Hajagríva) neboli koňská šije, Lhamo (Déví) neboli „Bohyně“, družka „Pána smrti“, dále početná skupina gönpů (náthů) neboli patronů ochránců, jakož i zvláštní kategorie „nebeských vil“ khandom (dákiní).
V. Dii minores aneb božstva nižšího řádu ponejvíce hinduistické provenience. Patří sem lha (déva), bohové, lhamo (déví), „bohyně“, například Gjačhin (Indra), Melha (Agni), a zejména široká škála polodémonických „draků“ Luů (nága) a dračic lumo (nágí), dělících se na nebeské (kteří střeží příbytky lhaů), povětrové (kteří zvedají příhodný vítr a přinášejí blahodárný déšť), pozemské (kteří určují toky řek) a strážce „skrytých pokladů“. Podle legendy to prý byli právě luové, kteří přinesli filozofu Nágárdžunovi (Ludub, (klu sgrub), 2. století n. l.) thegpačhenskou „bibli“ Šerabňingpo (shes rab snying po, sans. Pradžňápáramitahrdaja) již měli ukrytu ve svém paláci na dně oceánu.
VI. Genii loci aneb démonické bytosti (bůžkové, víly, skřítkové, strašidla apod.), specifické pro to které prostředí, zvaní jullha (jul lha) či židag (gzhi bdag), „ochranní bůžkově kraje“, sungma (srung ma), „strážkyně krajiny“ apod. Jsou vesměs domácího původu a představují ryzí produkt náboženské fantazie lidu. Dále sem patří rozliční cänové (btsan), zlí duchové vyvolávající nemoci u lidí a strašící hlavně v chrámech; mužští deové (’dre) a ženské demo (’dre mo), zlí duchové a běsi v nejširším slova smyslu; döngegové (gdon ’gegs), skřítkové; düové (bdud), úhlavní nepřátelé buddhismu; jidagové (préta), mstivé prokleté bytosti trápené ustavičným hladem a žízní; ňänové (gnyan) vyvolávající epidemie u lidí a u dobytka a šířící nákazu na stromech a rostlinstvu; sadagové (sa bdag), „vlastníci země“, bůžkové půdy, a theurangové, kterým je třeba přinášet oběti při nejrůznějších příležitostech (sucho, záplavy, krupobití, blesk, požár apod.); mnoho dalších bůžků, souhrnně nazývaných mimajin (mi ma yin), doslova „nelidé“, „ti, kdož nejsou lidského rodu“, zlí duchové. Zvláštní skupinu tvoří „domácí bůžkové“ nanglhaové (nang lha), zdržující se pravidelně v různých částech lidských příbytků a determinující jejich eventuální využití. Ku příkladu nacházejí-li se právě v prostřední místnosti domu, nesmí se tam zakládat ohniště ani vystavovat mrtvola; jsou-li v prostoru hlavního vchodu, nesmí tudy procházet ženich ani nevěsta, byť vynášena mrtvola atd.
VII. Patroni, dobří a zlí „duchové“, světci. Tibeťané věří, že jsou po celý život provázeni jedním „duchem“ dobrým pholha (pho lha), „bůh otcovy strany“, spočívajícím jim na pravém rameni, a jedním „duchem“ zlým molha (mo lha), „bůh matčiny strany“, spočívajícím jim na levém rameni, kteří je nabádají buď k dobrému (pholha), nebo ponoukají ke zlému (molha). Vzýváním pholhy si člověk zajišťuje ochranu v nebezpečenstvích a dlouhý věk, kdežto úcta k molhaovi mu přináší sílu a zdatnost.
Tibetští buddhističtí světci, zobrazovaní se svatozáří kolem hlavy a zpravidla i v doprovodu svých učedníků (vždy nepoměrně menších rozměrů!), se rekrutují převážně z řad nejvýznamnějších žáků Buddhových (Šáriputra, Maudgaljájana, Kášjapa, Ánanda). Tradiční skupinu světců, známých i z jiných buddhistických zemí, představuje šestnáct dačompů (dgra bchom pa) či nätänů (gnas brtan), neboli arhatů. Z pozdějších významných buddhistů indických a tibetských vešli do lamaistického panteonu kupříkladu Nágárdžuna (Ludub, klu grub), Šántarakšita, Atíša; první tibetský král-buddhista Songcängampo a jeho dvě ženy, Nepálka Lhačigthicün (Bhrkutídéví) a Číňanka Ünšingkongdžo (Wen-čcheng kung-ču), dále zakladatelé jednotlivých náboženských škol a jejich čelní představitelé (například Marpa Čhökjilodö, Milaräpa Žäpadordže, Gampopa Sönamrinčhen, Congkhapa Lozangdagpa aj.). Obzvláštní úctě mezi lamaistickými světci se těší tzv. dubthobové (grub thob) siddhové, „divotvorci“, mezi nimiž je na prvním místě Pämadžungnä, pokládaný za vlastního zakladatele tibetského dordžethegpového náboženství.