manicheismus (JKI-K)
manicheismus Náb. hnutí zal. v 3. stol. perským prorokem Máním (216-asi 276), který se pokládal za vtělení Ducha sv. Rozvinul rozsáhlou misijní činnost, posléze byl umučen jako lžiprorok. Mání je autorem souboru kanonických knih a náb. kreseb. Jeho nauka zahrnuje prvky a postavy mazdaismu, žid.-kř. gnóze, buddhismu. Základem je rozvětvený kosmický mýtus o třech fázích boje mezi dvěma věčnými principy – světlem a tmou (tj. Bohem a hmotou), které byly zprvu odděleny, v přítomném věku spolu bojují a na konci času budou opět odděleny. Lidská duše i duše zvířat, rostlin a věcí jsou částečky božského světla zakleté v hmotě, odkud je má člověk přísnou morálkou a askezí v jídle a sexu vysvobozovat, a tak se účastnit kosmického dramatu. M. znal pět hierarchických stupňů: mistry, biskupy, kněze, dokonalé a posluchače; v čele hnutí stál velekněz, nástupce Máního, se sídlem v Babyloně. Manichejská zbožnost se vyjadřovala v pravidelných modlitbách, postech a vyznáních hříchů, vrcholnou každoroční slavností byla béma (řec. trůn), připomínající Máního utrpení. Členové hnutí (kromě posluchačů) byli vázáni asketickou morálkou. M. se díky usilovné misii rozšířil po celém Předním východě i v řím. říši, kde byl pro odpor kř. církve (Augustinus, papež Lev Veliký) i státu (císařský dekret z 527) záhy potlačen. V 7. a 8. stol. m. kvetl na Dálném východě, nejdéle v Číně (do konce 14. stol.). Prvky tohoto dualistického náboženství nacházíme v některých středověkých duch. proudech (bogomilové, kataři); jako hnutí byl m. všude vyhuben.