muʻtazila (Islam)
muʻtazila – racionalistický proud v rané islámské teologii, ovlivněný antickým filozofickým odkazem (filozofie). Stoupenci tohoto směru byli zpočátku pronásledováni, ale za chalífy al-Maʼmúna se jim dostalo plné satisfakce a jejich učení se stalo na jistou dobu tím oficiálním a státem prosazovaným. Sami sebe nazývali ahl al-ʻadl waʼt-tawhíd, tedy „lid spravedlnosti a Boží jedinnosti“. Vyvrcholení vývoje muʻtazily a zároveň její „smíření“ s tradicionalistickými teology, mutakallimy, přineslo až vystoupení imáma Abúʼl-Hasana al-Ašʻarího (zemřel r. 935), který vycházel z přesvědčení, že by bylo velkou chybou uplatňovat lidskou logiku na Stvořitele (Alláh). V otázce svobody lidské vůle al-Ašʻarí tvrdil, že lidské činy určuje Bůh, ale člověk má možnost zúčastnit se na rozhodování, které z nich si „přisvojí“ (kasb) a které naopak odmítne. K nejvýznamnějším představitelům muʻtazily patřili Wásil ibn ʻAtáʼ (zemřel r. 748), ʻAmr ibn ʻUbajd (zemřel r. 757), Ibráhím an-Nazzám (zemřel r. 845) a Abú Hudhajl al-ʻAlláf (zemřel r. 840). S tímto hnutím sympatizoval i jeden z největších mistrů klasického arabského písemnictví, al-Džáhiz. Muʻtazila pokládala za důležitý nástroj v teologických otázkách lidský rozum (ʻaql) a prosazovala též názor o svobodě lidské vůle, neboť opačné stanovisko by bylo dle jejich představitelů v rozporu s Boží spravedlností. Korán pak pokládala za stvořené (platné jen pro tento svět) Slovo Boží.
Dále k tématu
- Al-Masʻúdí, Abú al-Hasan ʻAlí ibn al-Husajn ibn ʻAlí. Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Přel. Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1983;
- Al-Murtadá, Ahmad bin Jahjá. Historie islámských racionalistů: Díl I. Přel. Jana Břeská. Pstruží: Lhoťan Lukáš, 2024;
- Aš-Šahrastání, Muhammad. Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
- Žďárský, Pavel, ed. Alois Musil: Ze světa islámu. Praha: Akropolis, 2014.
Viz též: mu‘tazila (JKI-I)