táborité (JKI-K)
táborité (název odvozen z bibl. hory Tábor; srov. Sd 4,6) Radikální frakce husitů (husitství), usazená v městě – pevnosti Tábor v již. Čechách. Pod vedením Žižky z Trocnova (z. 1424) začali šířit svou radikální představu o „království božím“ na zemi pomocí násilí. Po Žižkově smrti se t. rozdělili na dvě frakce, z nichž umírněná usilovala o kompromis s katolíky, a radikální, vedená Prokopem Holým (z. 1434), utrpěla porážku v bitvě u Lipan (1434). T. odmítali dosavadní teologii a liturgii. Neměli žádné kostely, nesvětili svátky a odmítali transsubstanciaci. Jejich kněží nenosili ornáty a žehnali chléb a víno při denním stolování při modlitbě Páně (Otčenáš). Byli stoupenci radikálního soc. programu ústícího do náb. komunismu, odmítali přísahu, soudní dvory a všechny světské hodnosti. V první vývojové fázi se neodříkali žádných prostředků v prosazení svých cílů. Po bitvě u Lipan ztratili na polit. významu, ale jejich duch. dědictví přejala v uzpůsobené formě jednota bratrská. Podrobením t. Jiřímu z Poděbrad zaniklo 1452 táborské bratrstvo a s ním i zbytky táborské církve, která vznikla 1420 odtržením od Prahy a volbou biskupa Mikuláše z Pelhřimova (z. 1460), který měl zabezpečit po rozchodu s Římem vlastní svěcení kněžstva. To však nikdy neučinil a nejvyšší moc podržela kněžská synoda. T. zjednodušili mši svatou na pouhé kázání, podávání z kalicha a zpěv duch. písní. S římkat. církví se rozcházeli kromě podstatných věroučných článků i v řadě méně význ. projevů, jako např. v zamítání zádušních mší (rekviem), očistce a trestu smrti. Kromě Mikuláše z Pelhřimova byl nositelem pův. představ t. Petr Chelčický.