zvířata (Islam)
zvířata (hajawanát) – živočichové; stvořené bytosti podřízené člověku. Hovoříme-li v islámském kontextu o vztahu člověka k přírodě, musíme vycházet z jednoho základního stanoviska, a to, že člověk je správcem, nikoliv majitelem (viz vlastnictví) přírody. Zázračným aktem stvoření všemocný Bůh (Alláh) ustanovil člověka svým zástupcem, chalífou, na zemi, což znamená, že se stal tím nejvyšším ze Stvoření, nikoliv však jeho vlastníkem (neboť vše, co na zemi i na nebesích se nachází, náleží ve skutečnosti jedině Bohu). Člověk, byť nadřazen ostatnímu tvorstvu, však do přírody patří svou přirozeností (fitra), kterou se islám nikterak nesnaží potlačovat. Islám sám sebe označuje jako „přirozené náboženství“ (dín al-fitra), tedy něco, co je člověku vskutku vrozené, a rozhodně nepředstavuje nějaký umělý intelektuální konstrukt. Člověk i zvířata mají celou řadu rysů společných, což odráží i arabský jazyk, jenž užívá obecného výrazu chajawán, živočich, načež upřesňuje, zda se jedná o „živočicha mluvícího“ (chajawán nátiq), tedy o člověka, či nemluvícího (chajawán ghajr nátiq), tedy o zvíře. Korán (6:38) k tomu uvádí: „… Není zvířete pozemského, ani ptáka na křídlech létajícího, aby netvořili společenství podobná vašim…“ Zcela výjimečnou pozici člověka v Božím plánu stvoření dokládají další koranické verše, např. 33:72, kde se píše, že Bůh nabídl „… břemeno víry nebesům, zemi i horám, ale ony odmítly je nésti a zalekly se ho; a vzal je na sebe člověk, ačkoliv je nespravedlivý a nevědomý“. Člověk se právě tehdy stal chalífou, „Božím zástupcem na zemi“, jinými slovy: Dostalo se mu jisté svobody, avšak zároveň přijal i zodpovědnost za vlastní činy. Dostalo se mu práv, ovšem ta byla podmíněna četnými a přesně stanovenými povinnostmi (ahkám). Člověku bylo dáno, aby spravoval svět a pečoval o přírodu, ovšem tento dar se stal zároveň též jeho zkouškou. Prorok Muhammad na tento podstatný bod výstižně poukazoval, když jednou prohlásil: „Svět je zelený a krásný a Bůh vás určil jeho správci. Uvidí, jak se zhostíte svého úkolu…“ Člověk by měl k přírodě důsledně přistupovat v intencích již tolikrát vzpomínaného ústředního kréda veškeré islámské etiky (achláq), tedy cestou středu (taríq al-wasat), čili jinými slovy: Měl by se vyhýbat krajnostem na obou stranách. Na jedné straně by si měl vážit svého výsadního postavení v Božím plánu stvoření, které není než odrazem Božího milosrdenství (rahma), na druhé straně by však měl bedlivě respektovat, že skutečným Pánem je jedině Bůh. To ostatně odráží i četné verše Koránu, jako jsou např. 16:54: „Jemu náleží vše, co na nebesích i na zemi je,“ nebo 23:86–87: „Komu náleží země i ti, kdo na ní jsou, víte-li? Odvětí: ‚Bohu‘. Rci: ‚Proč se tedy nevzpamatujete?‘“ Bůh na mnohých místech Zjevení člověka důrazně varuje: „Avšak pozor, člověk se vzpurným stává, neb za soběstačného se pokládá, však věru k Pánu tvému (vše) svůj návrat má!“ (96:6–8) nebo „… nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku!“ (17:39) aj. O vztahu člověka ke zvířatům se vyjadřují četné hadíthy, v nichž zaznívají principy, jež v obecném rámci formují (nebo by alespoň měly formovat) přístup muslimů k „němým tvářím“ dodnes. Člověk by neměl zabíjet zvířata, pokud k tomu nemá závažný důvod, jakým je především potřeba jídla. Když už tak činí, měl by usmrcení provádět šetrným a pokud možno, co nejméně bolestivým způsobem. Čistotu získaného masa z povolených (halál) živočichů zaručuje rituální zaříznutí zvané dhabh, jež spočívá v tom, že muslim po pronesení slov basmaly prořízne zvířeti krční tepnu a nechá jej důsledně vykrvácet, neboť právě krev je pokládána za zdroj znečištění; její požívání je tedy zakázané (harám). Muslim by nikdy neměl zabíjet zvířata bezdůvodně, ať již se jedná o sebemenší stvoření. A už vůbec by je neměl trýznit, nebo přesněji: trýznit více než je nezbytně nutné (tento moment Prorok akcentoval, když nařídil, aby byla zvířata cejchována výhradně na zadku, tedy nikoliv na hlavě, jak bývalo do té doby obvyklé). Islám se též staví zamítavě k využívání zvířat k hazardu (např. dostihy či kohoutí zápasy) nebo zvířecího utrpení pro pobavení diváků (různé souboje apod.). O zákazu trápení zvířat (a jejich zneužívání vůbec) se nám dochovala celá řada hadíthů; vzpomeňme namátkou jen jednu ukázku ze sbírky imáma an-Nawawího, nazvané Zahrady spravedlivých: „Od Ibn Masʼúda, kéž je s ním Alláh spokojen, že řekl: ‚Byli jsme s poslem božím, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, na nějaké cestě a on se právě vzdálil kvůli potřebě. Uviděli jsme ruměnku se dvěma mláďaty. Sebrali jsme jí ta dvě mláďata a ona přišla a začala kroužit. Tu přišel prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, a pravil: ›Kdo tuhletu zarmoutil kvůli jejímu děcku? Vraťte jí její děcko!‹ A spatřil mraveniště, které jsme vypálili a pravil: ›Kdo to vypálil?‹ Řekli jsme: ›My.‹ A on pravil: ›Ohněm nepřísluší mučit nikomu než Pánu ohně.‹ Vyprávěl Abú Dáwúd se správným řetězcem.‘“
Dále k tématu
- Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
- An-Nawawí, Imám Jahjá. Zahrady spravedlivých. Sbírka výroků proroka Muhammada. Přel. Petr Pelikán. Praha: AMS, 2008;
- Ibn Chaldún, Abú Zajd Abd ar-Rahmán Ibn Muhammad. Čas království a říší: Muqaddima. Přeložil a úvodem a poznámkami opatřil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972;
- Pelikán, Petr. Sunna: Pramen islámského práva. Praha: Vodnář, 1997.