dualismus (JKI-K)

dualismus (z lat. dualis – dvojí, dvojitý) Protiklad monismu; v širším smyslu označuje vztah dvou daností, které jsou sobě podřízeny, v užším smyslu protikladnost dvou navzájem neodvoditelných a neslučitelných principů, na nichž se obvykle zakládá celé fil. nebo náb. učení. Výchozí pro d. je předpoklad, že skutečnost je vysvětlitelná redukcí na dva protiklady, z nichž jsou odvozeny metafyzické i teoreticko-poznávací soustavy dualistických nauk. Kořeny d. tkví zřejmě v pozorování přírody (světlo – tma, den – noc, samice – samec); náznakově se objevují už v náboženstvích nelit. kultur a starověkých mýtopoetických kultur. Odtud se přenášejí do kosmogonií a kosmologií (země – nebe, chaos – řád, božský princip – svět), antropologie (tělo – duše) a teologie (spása – zatracení, zákon – milost). Za vzor typické dualistické soustavy je považována Zarathustrova reforma staroíránského mazdaismu (zarathustrismus, 7.-6. stol. př.n.l.), která rozděluje skutečnost na říši dobra a pravdy a říši zla a lži. Na radikálním d. byly založeny např. gnóze, manicheismus, mitraismus. V křesťanství se promítá d. etických kategorií dobra a zla v problému teodiceje a v přejatém platonském dualismu těla a duše. Vedle náb. d. se často setkáváme s jeho fil.-ontologickými obměnami, které vykládají jsoucno prostřednictvím duch. a materiálního principu (např. v karteziánství).

Břetislav Horyna