antropologie teologická (JKI-K)
antropologie teologická (řec. anthrópos – člověk) Součást dogmatické teologie, která z hlediska kř. věrouky uceleně vypovídá o člověku, jeho smyslu, podstatě, existenci, utváření a jednání. Pojem se poprvé objevuje v 16. stol. a je následně užíván v psychologii, fyziologii, etice, etnologii a kulturní morfologii. Teol. učení o člověku vzniká v kontextu s učením o stvoření, o spáse a se silnými vazbami na christologii (lidská přirozenost Krista). Opírá se zejm. o pojem duše, přejatý z řec. filosofie, a pojem stvořenosti člověka k obrazu božímu, který má bibl. kořeny. Teprve ve 20. stol. se ale a.t. stává jednou ze zákl. disciplín teologie a filosofie (tzv. antropologický obrat); to souvisí s dokončováním procesu novověkého odvratu od metafyziky k subjektu, s rozpracováním otázek stvořenosti člověka ve vztahu ke světu a životnímu prostředí a s velkou pozorností pro soc., kulturní a dějinnou dimenzi člověka. Na řadu zde vznikajících problémů není a.t. schopna z hlediska zjevení odpovídat; proto můžeme vidět úzké vztahy a.t. k antropologii profánní, zejm. filosofické (hermeneutické), v menší míře i empirické (přírodovědné – biologické, lékařské). Po zdrženlivějších počátcích začaly se tyto vztahy rozvíjet především ze strany protest. teologie (R. Bultmann, K. Barth, E. Brunner), později i v katolicismu (K. Rahner, J. B. Metz). Vedle dialogu s fil. antropologií se a.t. zaměřuje na vysvětlování antropologických poznatků o člověku z hlediska jeho dějinné vztažnosti k Bohu (podle principů stvořenosti, predestinace, hříšnosti, zodpovědnosti, solidarity, vykoupení skrze Krista atd.) a na tvorbu antropologického rámce předpokladů víry (na základě antropologicky konstantního prvku sebetranscendence člověka). Význ. představitelem současné a.t. je Wolfhart Pannenberg (Anthropologie in theologischer Perspektive, 1983).