dervíš (JKI-I)

dervíš (per. žebrák, chuďas, arab. fakír, též bakká – plačtivec) Obdoba termínu záhid, nepolit. forma alternativní religiozity. Od 8. stol. se d. objevovali především v Íránu, později po celém islám. Východě. Pěstovali vlastní projevy zbožnosti (modlitby – arab. wird, zbožné formule, rituální popěvky, extatické tance – samá), používali různé předměty (růženec, vonné tyčinky, ozdobné hole a brašny – keškúl, amulety) a odmítali fyzickou práci. První generace d. žily na odlehlých místech v poustevnách, avšak povinnost dávat almužnu (sadaka) chudým způsobila, že se z d. stala početná a tolerovaná soc. vrstva. Od 11.-12. stol. se začali sdružovat do mystických bratrstev či řádů. V řádových domech a útulcích (záwija, takíja, tur. tekke, per. chánaka) se pod vedením šajcha či píra podrobovali cvičením ve víře, rozjímání, kázni, odříkání a askezi. Po určitém učebním období oblékali d. oděv mystiků (chirka) z hrubé vlny (súf, odtud arab. název pro mystiku tasawwuf – súfismus). Mohli nadále žít v řádových útulcích nebo uzavírat sňatky (islám nezná celibát a nedoporučuje staromládenectví; srovnání d. s kř. mnišstvím tudíž není přesné). Mnozí dávali přednost potulnému životu, jiní se po čase vrátili do běžných soc. poměrů.

Miloš Mendel