drúzové (JKI-I)

drúzové Odnož ismá‘ílíje, také pod označením muwahhidún (unitáři, monisté) nebo mustadžíbún (ti, kdo vyslyšeli, následovníci). Vznikla v 11. stol., kdy u dvora chalífy al-Hákima (996-1021) začali působit dva kazatelé (dá‘í, pl. du‘át) ismá‘ílíje – ad-Darází a Hamza. Pod jejich vlivem se chalífa prohlásil za vtělení boží na zemi, což vyvolalo pobouření. Ad-Darází odešel do Sýrie, kde získal přívržence; rok jeho příchodu (1017) se stal prvním rokem kalendáře d., po něm je pojmenována i sekta. Al-Hákim 1021 záhadně zmizel: podle legendy vyjel v přestrojení na oslu do káhirských ulic, aby demonstroval pokoru a mesiášské poslání (srov. motiv muže na oslu – proroci arabští); na zem se vrátí ze skrytu jako mahdí. Podle učení d. se Bůh objevuje v lidské podobě, mezi nositeli božské inkarnace byli i někteří členové fátimovské dynastie, poslední byl právě al-Hákim. Od něho jako od neomylné bytosti se odvíjejí principy tvořivých sil (rozum, duše, slovo); tyto síly mohou mít různé podoby. Za poslední inkarnaci universálního rozumu s titulem ká‘im az-zamán (pán času) je považován Hamza. Učení d. je esoterické, dělí společnost na tzv. srozumělé (ukkál) a nevědoucí (džuhhál), kterých je většina. Jen první mohou vykonávát bohoslužby v noci ze čtvrtka na pátek na vyhrazeném, zpravidla tajném kultovním místě (chalva). Nejvyšší drúzské autority (šajch al-akl) rozhodují o stupních zasvěcení stoupenců (bátin, záhir). Společenství d. se uzavřelo do kruhu vlastních zvyklostí, způsobu života a myšlení, překročilo hranice islám. víry a hájí vlastní identitu. V důsledku pronásledování d. sunnitskou mocí se jejich komunity soustřeďují v horách Sýrie (oblast Hauránu, Džabal ad-Drúz), Libanonu (pohoří Šúf), částečně v Palestině. V 19. a 20. stol. se d. stali významnou soc. i polit. etnicko-konfesionální pospolitostí, projevili se např. během občanské války v Libanonu 1975-1991, kdy je vedl mystik a básník Kamál Džunblát.

Miloš Mendel