chalífa (JKI-I)
chalífa (arab. náměstek, zástupce) Titul nástupců proroka Muhammada, světských a duch. vůdců chalífátu. Muhammad za svého života neurčil nástupce jako hlavu obce věřících. Ani v koránu není v této věci žádné ponaučení. Po Muhammadově smrti měl být uplatněn starý obyčej volby provedené radou starších, avšak prvního ch., Muhammadova tchána Abú Bakra (632-634), nominovala malá skupina muslimů z Mekky (muhádžirún; hidžra). Stoupenci z Medíny (ansár) hodlali uplatnit starý kmenový princip volby šúrá, ale nakonec přijali závazek přísahy věrnosti (baj‘a). Ani ch. Umar Ibn al-Chattáb (634-644) nebyl zvolen, nýbrž jmenován bez vědomí obce. U třetího ch. Usmána Ibn al-Affána (644-656) se sice uplatnila zásada šúrá, ale radu starších jmenoval Umar. Požadavek následnictví v linii Muhammadova rodu byl opět posílen 656-661 za vlády Muhammadova bratrance a zetě Alího Ibn Abí Táliba, po jeho vraždě však ustoupil dynastickému principu Umajjovců. Otázka nástupnictví a legitimity moci se stala příčinou zákl. rozkolu, dělícího islám na sunnu a ší‘u. Přesto Umajjovci zajištěním vlastní mocenské hegemonie nad chalífátem upevnili jeho vnitřní stabilitu. Ch. byl chápán jako náměstek Muhammada, neměl však jeho vlastnosti: neměl právo obohacovat zvěst o další myšlenky a zákonné normy ve smyslu božího zjevení. Duch. funkce ch. spočívala v jeho formálním právu nejvyššího imáma a chatíba (odtud titul amír al-mu‘minín - kníže věřících). V praxi však byla významnější jeho funkce administrátora a ochránce bezpečnosti obce a státu. Rozvoj islám. státní ideologie a interpretace sv. textů příslušely ulamá (duchovenstvo), kteří se stali vykladači a obhájci světské polit. praxe ch. Pro ší‘itskou větev platily zcela jiné zásady. Za abbásovských ch., sídlících v Bagdádu (750-1258), se chalífát rozpadl na mnoho státních útvarů, jejichž vládci ústředního ch. dílem formálně uznávali, dílem ignorovali. Po vyvrácení Bagdádu Mongoly 1258 se instituce chalífátu přenesla do mamlúcké Káhiry a po připojení Egypta k Osmanské říši 1517 do Istanbulu. Tehdy už měla zcela symbolický a prestižní význam. Od konce 18. stol., kdy se Osmanská říše ocitla ve fázi úpadku, začala ch. akcentovat jako symbol duch. velikosti obce. Okázale užíval titul ch. sultán Abdülhamid II. (1876-1909) kvůli propagandě panislamismu. Funkce ch. byla formálně zrušena 1924 dekretem tur. republikánského reformátora Mustafy Kemala Atatürka (kemalistické reformy).
Viz též: teokracie (JKI-J), teokracie (JKI-K), chalífa (Islam)