proroci arabští (JKI-I)
proroci arabští Veřejná vystupování věštců a p. nebyla v semitském kulturním prostředí raně středověké Arábie ojedinělým jevem. Tento fenomén navazoval na starší tradice duch. života na starověkém Předním východě. Kontinuita je patrná před vystoupením proroka Muhammada i po něm. Uznávají se tři kanonizovaní p.a., jejichž historicita je sice chatrná, ale jsou obšírně zmiňováni v koránu, zakomponováni do mytických příběhů. Húd (korán 7: 63–70, 11: 52–63, 26: 123–139) byl seslán jako varovatel (nazír) ke kmeni Ád, který ho odmítl, a přivolal tak na sebe boží hněv. Šu‘ajb měl zprostředkovat boží zjevení kmeni Midján (korán 7: 83–91). Někdy je považován za Mojžíšova tchána Jethra. Třetím p., označovaným jako posel (rasúl), je Sálih, který byl seslán Thamúdovcům. Symbolem jeho zvěsti byl osud velbloudí samice, kterou Bůh daroval Sálihovu lidu, ale ti, místo aby jí podle božího přání nečinili nic zlého, ji ochromili. Bůh za to seslal na lid Thamúd trest v podobě zemětřesení (korán 7: 71–77). Tito p.a. jsou plnohodnotnou součástí řetězu proroků počínajícího Adamem, resp. Ibráhímem a končícího „pečetí proroků“ – Muhammadem.
Reálněji vyvstávají ze staroarab. mytologie, pozdějších zápisů ústně tradované literatury další osoby, které nejsou považovány přímo za p.a. nejsou ani součástí islám. profetologie. Jde spíše o legendární nebo hist. doložené slavné věštce (káhin, pl. kahana), mágy a básníky (džáhilíja) a individuální hlasatele jedinosti boží (haníf), kteří nevytvářeli angažovanou alternativu vůči stávajícím poměrům. Na pozadí tohoto kulturně hist. kontextu je možné pochopit aktivitu osob, které vystoupily ještě za Muhammadova života nebo těsně po jeho smrti ve snaze strhnout dynamiku obce věřících na svou stranu nebo ji v lokálním prostředí napodobit. Právě tito falešní proroci jsou v islám. věrouce a interpretaci dějin rozhořčeně odmítáni. Mezi ně patří Abhala Ibn Ka‘b, přezdívaný al-Aswad (arab. černý), který se objevil v Jemenu patrně ještě za Prorokova života. Dostal též epiteton „Muž na oslu“ (Dhú‘l-himár). Na Předním východě byl tento motiv známý a měl eschatologický náboj. Různé lokální mýty hovoří o muži na oslu, jenž má přijet ze vzdálené země a má překypovat pokorou. Jeho poslání nejprve není zřejmé, ale později se projeví jako Bohem inspirovaný vůdce duch. nápravy (Za 9, 9). Al-Aswad měl obdržet zjevení od ar-Rahmána (Milosrdného), což je jedno z nejčastějších krásných jmen Boha. Načas ovládl Jemen, který byl poč. 30. let 7. stol. pod nadvládou sásánovské Persie, a svým sídlem učinil as-San‘á. Zahynul patrně při vnitrokmenových půtkách, není doloženo, zda šlo o ideový konflikt se stoupenci islámu.
Více se ví o kmenovém náčelníkovi jménem Tulajha, který organizoval odpor proti Muhammadovi. Podařilo se mu oslovit kmeny Asad, Fazára a Ghatafán v Nadždu, když se prohlásil za proroka, muslimové ho 626 porazili, 627 se jeho kmen Banú Asad zúčastnil obléhání muslim. Medíny, ale již 630 se vydal do Medíny, aby se pokořil Prorokovi a přijal islám. Korán (49: 14-16) tuto událost reflektuje vlídně, ale příslušné hadísy zaznamenávají jeho pragmatismus, neboť mu šlo o podíl na kořisti a zajištění polit. vlivu. Ještě před Muhammadovou smrtí 632 Tulajha povstal proti Mekce. Téhož roku byl v rámci kampaně proti riddě (odpadlictví) muslimy poražen, ale chalífa Abú Bakr, kterému Tulajha vzdal hold (přísaha věrnosti, baj‘a), mu svěřil velení některých oddílů, s nimiž vedl úspěšný džihád v Iráku. Své pův. prorocké poslání měl plnit na podnět anděla Gabriela. Již jako loyální velitel muslim. vojsk měl prý předpovídat vítězství v bojích s Byzancí a Persií. Byl to spíše věštec, jeho promluvy byly spíše reflexí aktuálních událostí než relativně koncepčním náb.-soc. programem. Pův. se jmenoval Talha, Tulajha je opovržlivá zdrobnělina, jíž ho nazývali muhádžirové.
Nejznámější z falešných proroků byl Musajlima (hanlivá zdrobnělina jména Maslama) z kmene Banú Hanífa. Na sklonku Muhammadova života se prohlásil nejen za zvěstovatele, nýbrž za samého ar-Rahmána (korán 25:61), což byla pův. pro beduinské odpůrce islámu alternativní mýtická transcendentální postava, jíž se kořili kočovníci z oblasti Jamámy (východ stř. Arábie). Padl 634 v bitvě u Akrabá – nejkrvavějším střetu během potírání riddy v letech 632–634. Mnoho murtaddů pak ještě několik let vzdorovalo v horách Ománu, ale konsolidace ummy byla zajištěna. Musajlima byl nejprve ovlivněn křesťanstvím a prý Muhammadovi navrhoval, aby si rozdělili sféry duch. autority, později však na sebe chtěl strhnout roli pokračovatele v Prorokově učení, v čemž ho podpořila i jeho žena Sadžáh, kdysi neúspěšná prorokyně kmene Tamím. Jeho prorocké vize se formou i obsahem podobaly súrám prvního mekkánského období (eschatologie). Nešlo o pouhého Muhammadova imitátora, nýbrž o autentického proroks s širokým zázemím.