apokalypsa (JKI-J)

apokalypsa (řec. apokalypsis – odhalení, zjevení) Druh raně žid. písemnictví rozvíjený zejm. od 2. stol. př.n.l. do konce 1. stol. n.l. A. vznikaly ve vypjatých hist. situacích, které narušovaly prorockou jistotu v božích zaslíbeních a poskytovaly prostor pro hojná eschatologická očekávání. Smysl přítomných strádání byl spatřován v nadcházejícím zlomu, který náhle otevře novou dějinnou epochu (aión) a jehož budoucí průběh je možno za zvláštních okolností (prostřednictvím andělů, použitím číselné symboliky atp.) odhalit a zaznamenat. Vytvářením barvitých futurálních vizí, spojených s eschatologií a očekáváním mesiáše, navazovaly a. na některé bibl. proroky (Iz 24, 27; Ez 38, 39; Za 9, 14). Naléhavost jejich poselství však byla zesilována katastrofickým aranžmá bohatě využívajícím starší mytologické látky i alegoricky skryté narážky na souč. ohrožení. Jejich autorita byla mnohdy zdůrazněna retrospektivním líčením událostí, které se již staly (vaticinium ex eventu), a z podobných důvodů byly a. připisovány významným bibl. postavám, což jim věcně propůjčuje charakter pseudepigrafů. Apokalyptické pasáže obsahuje již bibl. kniha Daniel, která vznikla v pol. 2. stol. př.n.l. K nejvýzn. židovským a. patří Jubilea čili Malá Genesis, žid. Sibyliny věštby, etiopská verze knihy Henoch, některé další spisy nalezené pouze v Kumránu (Válka synů světla proti synům tmy) a texty bezprostředně reagující na pád Jeruzaléma a zánik chrámu 70 n.l. (4. Ezdrášova, 2. Bárukova). V těsné vazbě na žid. a. se utvářela také kř. apokalyptika tvořící jeden z hl. formativních zdrojů kř. teologie.

Viz též: apokalypsa (JKI-K)

Dalibor Papoušek