askeze (JKI-J)

Verze z 24. 10. 2024, 18:41, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu)

askeze Odmítání světa, kajícnictví, zdrženlivost, umrtvování těla a potlačování žádostivosti. Judaismus se k a. staví většinou odmítavě, neboť podle bible se Bůh těší ze svého stvoření a člověku, který je vrcholem božího díla, stanovuje jasně, jaké úkoly má ve světě plnit. Přesto se však již v bibl. textech objevují asketické prvky, které hrály význ. roli. Jedná se např. o půsty, které zejm. po exilu nabyly na důležitosti, dále zdrženlivost v oblasti sexuality v určitých obdobích, sliby nazirů ap. V období Druhého chrámu pak podle bibl. vzoru jednaly skupiny zbožných (chasidim), jejichž členové se zdržovali pití vína a ukládali si i další omezení. Teprve Filón Alexandrijský položil základy antropologie a etiky, které vedly ke skutečné a. Tělo chápal v platonském pojetí jako vězení duše a jako pramen všeho špatného. Z toho pak vyplývá zásada, že je třeba zbavit se každého přirozeného pudu a citu. Filónovo učení však mělo na judaismus pouze malý vliv. Důležitější byla snaha farizeů o přenesení zákonů o posvěcení a vyčlenění na všechny Židy, která s sebou nesla příležitostně i asketické tendence. Avšak i v této době je takové jednání většinou motivováno obavami z různých neštěstí a pohrom. Talmudičtí učenci většinou odmítali osobní omezování a přijímání slibů v tomto smyslu. Také filosofové jako Sa’adja Ga’on, Maimonides a Šlomo ibn Gabirol se většinou drželi tradičních názorů na nevhodnost asketického jednání. Pouze Bachja ibn Pakuda a ještě ve větší míře Avraham bar Chija podporovali pravidelné půsty a další projevy a. až po sexuální abstinenci. Silnější sklony k asketickému jednání se projevovaly u chasidej Aškenaz a v pozdější praktické kabale, zatímco východoevrop. chasidismus považoval a. přímo za hříšnou, neboť vede ke zkormoucenosti duše, která brání skutečné zbožnosti.

Viz též: askeze (JKI-K), askeze (JKI-I)

Bedřich Nosek