stvoření (JKI-J)
stvoření Pojem s. zahrnuje jednak boží čin (hebr. bara – stvořit) stojící za vznikem a existencí světa, jednak veškerý svět (hebr. kol – všechno) jako výsledek této aktivity. Zákl. pramen většiny kosmogonických úvah judaismu představují dvě verze mýtu o s. obsažené v bibl. knize Genesis. Tzv. první zpráva o s. (Gn 1, 1 - 2, 4a) patří k nejmladším vrstvám Pentateuchu. Vyznačuje se promyšlenou koncepcí s pevnou vnitřní symetrií a zapojením do universálního rámce celé knihy. Podle ní Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmý den odpočíval. Svěcení šabatu je tedy stvrzováním božího řádu světa. V prvních třech dnech stvořil Bůh zákl. dimenze světa (světlo, nebe, země a vegetace), zatímco v dalších třech dnech je naplnil uživateli (nebeská světla, vodní živočichové a létavci, suchozemští živočichové a člověk). Sloveso bara označující boží stvořitelskou činnost se v bibli objevuje výhradně v souvislosti s Bohem. Není tu ovšem užito v abstraktním smyslu s. z ničeho (lat. creatio ex nihilo), nýbrž popisuje božskou aktivitu směřující bez jakékoli námahy k účinku, tj. čistý projev boží vůle. Refrén „Bůh viděl, že je to dobré“, kterým je každý den s. zakončen, představuje pro judaismus zásadní ujištění o pozitivní hodnotě stvořeného světa, který vrcholí v člověku (Adam), neboť je stvořen k božímu obrazu, aby panoval nad světem. – Ve druhé verzi (Gn 2, 4b-24), která je starší, se uplatňuje antropocentrismus s. ještě výrazněji. Bůh stvořil člověka na pusté zemi, z prachu země, a vdechl mu v chřípí dech života. Pro člověka vysadil zahradu v Edenu (gan eden) a přivedl mu zvířata, aby je pojmenoval. Zatímco v první verzi jsou muž a žena stvořeni ve stejné fázi, v druhé zprávě je žena (Eva) stvořena později z mužova žebra. Kosmogonický mýtus tu tedy nezakládá pouze antropocentrismus, ale také patriarchát.
Principem božího s. je překonání chaosu, který je v bibl. pojetí reprezentován propastnou tůní (Gn 1, 2) a záplavou (Gn 2, 6). Výsledkem s. je nastolení kosmu, uspořádaného světa, v němž vládne boží řád. S touto představou korespondují četné narážky v jiných bibl. textech, které vyzdvihují vítězství Boha nad livjátanem a jinými mořskými netvory reprezentujícími akvatický chaos (Ž 74, 13-14; 89, 10-11; 104, 6-9; Jb 7, 12; 9, 13; 26; 10-13; 38, 8-11). V helénistickém období prošel tento zákl. kosmogonický mýtus modifikací, kterou vyvolala jeho konfrontace s myšlením řec. světa. Jednalo se především o aplikaci pojmu logos na vztah stvořitele a stvořeného světa ve fil. díle Filóna Alexandrijského a hypostazování moudrosti jako preexistentní souputnice Boha v žid. mudrosloví. Specifickou heterodoxní variantu, inspirovanou především platonským pojetím, představovala gnóze, zcela okrajově a jen v náznacích se v helénistickém období objevila koncepce creatio ex nihilo (2Mak 7, 28). Zatímco na helénistické kosmogonické podněty navazovala v pozdějším vývoji zvláště raná kabala (Ma’ase berešit, Sefer jecira), středověká žid. filosofie, zabývající se v kosmogonickém ohledu především emanační teorií (Israeli, ibn Gabirol) a problémem stvořenosti světa v čase (Maimonides), se vyvíjela v těsnějším kontaktu s arab. filosofií a jejím svérázným přetavením antického dědictví.
Viz též: stvoření (JKI-K), stvoření (JKI-I)