důkazy boží existence (JKI-K)
důkazy boží existence Argumenty, které mají racionálním způsobem doložit oprávněnost přesvědčení o existenci Boha, popř. podat jeho bližší určení. Jsou rovněž součástí řešení vztahu mezi vírou a rozumem, ne vždy však odpovídají zásadám správného myšlení (logiky). Jedním z prvních d.b.e. byl argument konsensu různých národů o existenci bohů. Už řečtí stoikové z něho vyvozovali závěr o nutnosti jejich existence. Aristotelismus a platonismus položily základy kosmologickému a antropologickému důkazu, které ovlivnily patristiku a scholastiku. Augustinus definoval antropologický argument; člověk jako subjekt poznání a mravního jednání musí při svém tázání vždy dospět k poslednímu, nezdůvodněnému a věčnému základu všech norem a vší pravdy, tj. k Bohu. Na základě obrácení tohoto důkazu od myšlení k bytí konstruoval Anselm z Canterbury domněle ontologický (apriorní) d.b.e. (v díle Proslogion; nutno odlišit od řady d.b.e. obsažených v Monologiu a zal. na hierarchičnosti jsoucna); nemůžeme myslet žádné vyšší jsoucno, než je Bůh, a ten proto musí existovat nejen v lidském myšlení, ale i reálně, neboť jinak by muselo být možné myslet ještě jiné vyšší jsoucno. Anselmovu argumentaci přijímali v různých modifikacích např. Jan Duns Scotus, R. Descartes, G. W. Leibniz, ve specifické variantě i G. W. F. Hegel. Naproti tomu Anselmův současník mnich Gaunilon a po něm Tomáš Akvinský tento argument odmítli a Tomáš Akvinský vypracoval tzv. důkaz pěti cest (quinque viae), jenž vychází z metafyzického principu příčinnosti: 1. Bůh existuje jako první hybatel; 2. všechny závislé příčiny vrcholí v první nezapříčiněné prapříčině, Bohu; 3. všechno nahodilé (kontingentní) bytí závisí na existenci bytí nutného samo sebou, jímž je Bůh; 4. všechno bytí je hierarchicky uspořádáno, proto musí existovat nejvyšší dokonalé bytí jako příčina řádu jsoucna; 5. zkušenost ukazuje na účelnost a cílovost všech věcí, proto musí existovat finální princip, který je řídí. V novověku pokládal I. Kant dosavadní argumenty za nesprávné a podal tzv. deontologický (morální) důkaz, vyložený jako postulát čistého praktického rozumu; člověk má mravní sebevědomí a řídí se příkazy svědomí, kterým musí předcházet nějaká nejvyšší mravní norma a instance, za niž považoval Boha. Jeho úvahy měly vliv na protest. teologii. V současnosti se již zpravidla nehovoří o „důkazech“, jako spíš o odkazech na Boha; v moderní teologii má velkou váhu argument lidské sebetranscendence k absolutnímu jsoucnu, od něhož odvozuje smysl své existence a dějin. Tento antropologicko-transcendentální odkaz rozpracovali např. K. Rahner a W. Pannenberg.