salaf (JKI-I)
salaf (arab. předchůdci, předkové, někdy s adj. as-sálih – ctihodní) První generace muslimů, jejíž náb. praxe a vztah k víře jsou pozdějšími komentátory, historiky a zejm. představiteli islám. reformismu chápány jako pravzor. Praxe s. byla vždy studována, výzvy k upuštění od negativních novot a návratu k odkazu s. jsou osou mnohých reformistických textů a nápravných hnutí (Almorávidé, Almohádé, Ibn Tajmíja). Za s. se považují tři generace muslimů: 1. asháb an-nabí – současníci a stoupenci Muhammada a členové první ummy; 2. tábi‘ún – následovníci, kteří znali asháb a řídili se jejich životem a etickými hodnotami zjevení; 3. tábi’ú at-tábi’ín – následovníci následovníků. Odkaz 2. a 3. generace je vždy o něco méně úctyhodný než odkaz ashábů. Wahhábíja a některé na ni navazující proudy fundamentalismu např. uznávají pouze odkaz s., vše ostatní byl jen odklon od ideálu obce věřících a průnik nežádoucích novot do organismu ummy; způsobil rozvrat a uvrhl ji do stavu džáhilíje.