ikonoklasmus (JKI-K)
ikonoklasmus (z řec. eikón – obraz, klasmein – bořit, ničit; obrazoborectví) Odmítání úcty k ikonám v byzantské říši od poč. 8. do poč. 9. století. Situaci vyhrotilo mj. extrémní uctívání ikon a relikvií hraničící až s pověrčivostí, jež nalezlo příznivce i mezi círk. hierarchií (ikonodulie). Svou roli přitom sehrála i snaha sekularizovat majetek klášterů, oslabit jejich vliv v byzantské společnosti a tím zvýšit závislost církve na státní moci, pominout nelze ani vlivy islámu, judaismu a paulikiánů. Dekret zakazující uctívání ikon vydal 726 byzantský císař Lev III. Isaurský (717-741), platnost stvrdil svým podpisem cařihradský patriarcha Anastasios. Nesouhlas s císařským nařízením vedl k povstání, které panovník potlačil a 728 nařídil, aby sochy a obrazy svatých byly z kostelů odstraněny. Proti tomu vystoupili ikonodulové, kteří nalezli oporu v Římě. Papež Řehoř III. na synodě 732 ikonoklasty exkomunikoval. Pronásledování zmírnila císařovna Irena, která přešla na stranu ikonodulů. Z jejího podnětu se sešel 787 v Nikaji 7. ekum. koncil, který zrušil předchozí obrazoborecké rozhodnutí círk. synody (754) a schválil úctu k obrazům, neboť se týká svatých, jež obrazy představují. Obrazoborecké období bylo definitivně ukončeno 842 z podnětu císařovny Theodory. Téhož roku cařihradský synod v čele s patriarchou Metodějem potvrdil dogma o uctívání svatých obrazů (týden pravoslaví). Pravosl. církve vnímají i. jako herezi a obrazoborce nazývají heretiky. Spor o ctění obrazů nastolila v novější době reformace.