ikona (JKI-K)
ikona (řec. eikón – obraz) V pravoslaví obraz Ježíše Krista, Bohorodice, andělů, apoštolů, světců či událostí z bibl. dějin, života svatých apod. malovaný na dřevě, nebo kameni, či plátně. I. jsou předmětem zvláštní náb. pocty a nevyhnutelnou ozdobou chrámů (ikonostas) i domácností; podle kanonických pravidel se úcta vzdávaná obrazu dostává až k zobrazovanému, lze se s ním tedy prostřednictvím i. duchovně spojit. Kult i. se upevnil ve 4. stol., na přelomu 8.-9. stol. se v Byzanci rozšířilo obrazoborectví (ikonoklasmus). Teologie i. byla formulována v závěrech 7. ekum. koncilu v Nikaji (787). Malování i. se řídí dogmaticko-kanonickými a ikonografickými pravidly (např. obrácená perspektiva, symbolika barev atd.) a má svou tradici, počínaje katakombami přes byzantské období až k éře nár. škol (srbské, ruské, atd.). Ne každý náb. obraz je ikonou, proto musí být na i. napsáno jméno zobrazeného. V umění malby i. proslul na přelomu 14.-15. stol. rus. malíř Andrej Rublev.