transsubstanciace (JKI-K)
transsubstanciace (z lat. transsubstantiatio – přepodstatnění) V teologii proměna (konsekrace) úplné substance chleba a vína v úplnou substanci těla a krve Ježíše Krista; zůstávají jen akcidenty, tj. vnější, smyslům dostupné znaky chleba a vína. Výrazu t. bylo hojně užíváno ve 12. stol. a na lateránském koncilu 1215 byla víra v t. definována jako de fide (dogma, jehož zpochybnění hodnotí církev jako kacířství); doktrínu o t. však závazně formuloval až Tomáš Akvinský. Problém t. byl jedním z klíčových rozporů mezi radikálními husity a katolíky; radikálové, kteří znali remanenční teorii Viklefa (chléb a víno zůstávají i po posvěcení chlebem a vínem a přítomnost Krista je jen symbolická), nevěřili v proměnu chleba a vína a pokládali eucharistii za symbol Kristovy oběti. Pro protestanty, zdůrazňující význam víry a milosti, byla představa o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii, jež závisela na knězově aktu proměňování při mši svaté, většinou nepřijatelná. Stanoviska se však různila. Zwingli pokládal chléb a víno pouze za symboly Kristova těla a krve, zatímco Luther hájil reálnou přítomnost Kristovu ve svátosti. Kalvín se snažil najít kompromis a zastával názor, že Kristus je v eucharistii přítomen, ale prvky chleba a vína nejsou v hostii zázračně proměněny.