čistota (Islam)

Verze z 14. 11. 2024, 15:49, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník islámu)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

čistota (tahára) – nezbytná součást islámské ortopraxe. Islám přikládá čistotě zcela mimořádnou důležitost, a byť nepatří mezi tzv. pět pilířů islámu (arkán ad-dín al-chamsa), tvoří nezbytnou podmínku právní platnosti mnoha „pilířových“ povinností (např. modlitby, salát, či poutě do Mekky, hadždž). Proroku Muhammadovi se přisuzuje výrok: „Čistota je polovina víry.“ Rituální čistoty věřící dosáhne, zbaví-li se znečištění, které islámské právo (viz šaríʻa) podle jeho zdroje rozlišuje na malé (hadath) či velké (džanába). Těžké znečištění způsobuje pohlavní styk (sexualita), vyměšování spermatu, menstruace a šestinedělí a lze jej odstranit pouze velkou očistou (ghusl), spočívající v omytí celého těla spojeném s vypláchnutím úst a nozder. Lehké znečištění způsobuje dotyk nečisté věci, jako jsou kupříkladu alkoholické nápoje (víno), nečistá zvířata (vepři, psi), zdechliny (tedy zvířata, která nebyla správně rituálně usmrcena), krev, zvratky, hnis a výkaly. Šíité (šíʻa) do tohoto seznamu přidávají též nevěřící. Ke znečištění dochází rovněž následkem spánku, omdlením, konáním potřeby, dotykem pohlavních orgánů či dotykem osoby opačného pohlaví. Malé znečištění lze odstranit částečným omytím (wudúʼ, tawadduʼ), jež spočívá v omytí obličeje, hlavy, rukou až po lokty a nohou až po kotníky. Islámské právo (fiqh) se danou problematikou zabývá pro nás až do naprosto neuvěřitelných detailů. Není-li k dispozici voda, může věřící použít k symbolické očistě písek, prsť nebo prach (tajammum). Rituální očista by se nikdy neměla omezovat pouze na fyzickou stránku věci, ale měla by obsahovat též zbožné předsevzetí věřícího (níja).

Dále k tématu

  • Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
  • Bellinger, Gerhard. Sexualita v náboženstvích světa. Přel. Karel Urianek. Praha: Academia, 1998;
  • Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
  • Mendel, Miloš, a Iveta Kouřilová, eds. Cesta k prameni: Fatwy islámských učenců k otázkám všedního dne. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2003;
  • Mendel, Miloš. Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu. Praha: Dingir, 2015;
  • Tureček, Břetislav. Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. Praha: Knižní klub, 2007.

Bronislav Ostřanský