filozofie (Islam)
filozofie (falsafa) – vedle teologie a mystiky (súfismus) stěžejní součást středověkého islámského myšlení. Ve středověkém muslimském prostředí vedle vyspělého teologického myšlení byla rozvíjena též filozofie (falsafa), navazující na antický duchovní odkaz. Tento myšlenkový proud (a zejména jeho vztah k islámu) byl tradičně posuzován poměrně nejednoznačně a ve středověku existovalo mezi teology a filozofy zřetelné pnutí, které nesnižoval ani fakt, že mnozí významní muslimští myslitelé se zabývali oběma disciplínami vzdělanosti zároveň. Ovšem zejména v poslední době bývají muslimové na tento odkaz právem hrdi, neboť patří k nezpochybnitelnému kulturnímu dědictví, jež ve středověku zcela zásadním způsobem ovlivnilo evropský duchovní vývoj. To ovšem mnoha současným islámským myslitelům nikterak nebrání, aby pod pojem islámská filozofie řadili nejen učení, které dnes pokládáme za vlastní falsafu, ale též myšlenkový odkaz kalámu, tedy v pravém slova smyslu teologie. Antické východisko, na něž islámští myslitelé volně navazovali, představovalo především Aristotelovo učení, Platónova filozofie a především systémy novoplatoniků, které byly hojně překládány do arabštiny. Formování islámské filozofie umožnilo rozsáhlé překladatelské úsilí, které bylo podporováno vládnoucí ʻabbásovskou dynastií. Obvzlášť oblíbeným překladem byla tzv. teologie Aristotelova, která však ve skutečnosti vůbec nepatřila mezi jeho díla, ale představovala novoplatonské texty. A právě tento „vnitřní“ nesoulad, mezi Aristotelským viděním světa a pohledem novoplatoniků, jehož původ však středověcí muslimové nedokázali odhalit, hluboce poznamenal celou duchovní cestu falsafy. Islámští filozofové se soustřeďovali na několik ústředních otázek; na jejich chápání světa měly velký vliv novoplatónská emanační schémata (stvoření tedy nevnímali jako uvědomělý a jednorázový Boží akt, ale jako postupný a sestupný proces projevování se Boží podstaty). Stejně jako v jiných kulturních prostředích měla i v tom muslimském emanační „konstrukce“ vysvětlit, jak ze zcela dokonalého a naprosto jednolitého Stvořitele (viz Alláh) vzniklo toto naprosto nedokonalé a různorodé Stvoření – čili náš pozemský svět. Muslimští filozofové vnímali proces emanace jako chtěný a vědomý akt Boží dobroty. Podle autoritativního podání al-Farábího z Boha nejprve vychází nehmotný rozum (ʻaql), který kontempluje sebe sama a zároveň svůj Zdroj; tak vznikají postupně jednotlivé sféry i duše těchto sfér. Desátou a od Boha již značně vzdálenou sféru představuje náš pozemský svět (ad-dunjá), kde již postoupila degradace od obecného ke zvláštnímu a od duchovního k materiálnímu do značných rozměrů.
S emančním vnímáním stvoření světa a jeho fungování úzce souvisejí též otázky gnozeologické. Poznatelnost Boha představovala pro filozofy zcela zásadní otázku, která provázela též proces formování rané muslimské teologie. Boha muslimští filozofové a teozofové vnímali obecně jako „první příčinu“, první jsoucno nebo též prvopočátek či mystické „světlo světel“ (núr al-anwár), které je ve své podstatě zcela nepoznatelné. Takový pohled však směřuje zřetelně deistickým směrem a svou povahou se vzdaluje koránskému „obrazu“ (Korán) osobního Boha, což bylo filozofům často a nekompromisně vyčítáno. Cestu k rozvíjení filozofického myšlení v islámu připravovala již škola muʻtazily, racionalistický proud muslimské teologie, na jejíž učení v mnohem navázal „otec – zakladatel“ al-Kindí a především jeho dva velcí pokračovatelé, al-Farábí a Ibn Síná (Avicenna). Samostatnou kapitolu v duchovních dějinách islámského světa představuje učení Bratří čistoty (Ichwán as-safáʼ) poznamenané radikálním učením ismáʻílíje. V Maghribu (a zejména v muslimském Španělsku, Andalusii) byla falsafa rozvíjena až mnohem později a vydala své vrcholné plody v díle trojlístku velikánů Ibn Badždži (Avempace), Ibn Tufajla (Abubacer) a především Ibn Rušda (Averroes). Přestože se falsafa bezesporu zapsala zlatým písmem do obecných dějin středověké filozofie, její skutečný vliv v islámském prostředí by rozhodně neměl být přeceňován. Jednak období, kdy byla rozvíjena, bylo poměrně omezené (na islámském Východě zhruba od 8. do 11. století a na Západě, v Maghribu, jen přibližně o dvě století déle), a rovněž dosah těchto (islámskými teology v čele s jejich vrcholným mistrem al-Ghazzálím tak kritizovaných) myšlenek nebyl zcela jistě masový. Falsafa a její myšlenkové postupy však natrvalo ovlivnily jak islámskou teologii, tak (mnohem později) se stala i jedním ze zdrojů, z nichž čerpala islámské teozofie, čili „filozofický súfismus“, vrcholící v díle šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího (viz wahdat al-wudžúd), a především vrchol šíitského myšlení (šíʻa), tzv. isfahánská teozofická škola.
Dále k tématu
- Aš-Šahrastání, Muhammad. Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
- Bogdanov, Ivan. Avicenna: Historická studie. Přel. Hana Reinerová. Praha: Avicenum, 1978;
- Bondy, Egon. Středověká islámská a židovská filosofie: Filosofie renesance a reformace. Praha: Vokno, 1995;
- De Libera, Alain. Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Přel. Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2001;
- Ibn Rušd, Walíd. Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie. Přel. Ondřej Beránek Praha: Academia, 2012;
- Ibn Síná, Abú ʻAlí. Kniha definic. Přeložila a poznámkami opatřila Jarmila Štěpková. Praha: SNPL, 1954;
- Ibn Síná, Abú ʻAlí. Láska jako cesta k Bohu. Přeložila a sestavila Magdaléna Vitásková. Praha: Academia, 2016;
- Ibn Síná, Abú ʻAlí. Z díla. Vybrali, přeložili a poznámkami opatřili Věra Kubíčková a Karel Petráček. Praha: SNKLHU, 1954;
- Ibn Tufajl, Abú Bakr. Živý, syn Bdícího: Příběh filosofa samouka. Přel. Ivan Hrbek. Praha: Academia, 2011;
- McGreal, Ian P., ed. Velké postavy východního myšlení: Slovník myslitelů. Přel. J. Filipský, R. Heřman, L. Kropáček, V. Liščák, D. Nymburská. Praha: Prostor, 1998.
Viz též: filosofie (JKI-I)