máridové (Islam)
máridové – patří mezi mocné a zlé džinny, kteří se často vyskytují v muslimských legendách. Traduje se, že zlí džinnové měli dříve dovoleno vstupovat do kteréhokoliv ze sedmi nebes (kosmologie). Po narození ʻÍsy (Ježíše) jim byly zapovězeny tři sféry a po narození proroka Muhammada i čtyři zbývající. Džinnové, zejména pak máridové, se však neustále pokoušejí přibližovat k hranicím nejnižší nebeské sféry, aby mohli vyslechnout hovory tam žijících andělů o tajemstvích Božích ustanovení týkajících se věcí budoucích. Lidé toho využívají a prostřednictvím rozličných magických praktik (magie), jako jsou například talismany, se pokoušejí džinny ovládnout a jejich prostřednictvím tak poznat budoucnost. Ovšem andělé se takovéto „špionáži“ urputně brání a metají po džinnech kameny. A protože džinnům nekoluje v žilách krev, nýbrž oheň, z nějž byli stvořeni, při zásahu vzplanou a shoří v povětří, což se navenek projevuje jako „padající hvězda“, čili meteor (šiháb). Mezi děsivé (a máridům podobné) bytosti s nedobrou pověstí, jejichž společnost by měl člověk rozhodně oželet, patří siʻláʼové (někdy psáni též jako saʻlaʼové). Většina autorů je zařazuje jednoznačně mezi zlé džinny. Uvádí se, že se vyskytují převážně v lesích, kde číhají na osamělé pocestné (sálik). Když takového člověka zajmou, hrají si s ním jako kočka s myší a nutí jej do tance, až jej utancují k smrti. Lidé z Isfahánu tradovali, že jejich rodná země oplývá množstvím takových bytostí, jež v noci pronásledují vlci, kteří je požírají. Siʻláʼ, když jej vlk chytí, volá: „Pomozte mi, vlk mne požírá!“ Nebo: „Kdo mne vysvobodí? Mám sto dinárů a dám mu je!“ Ale lidé vědí, že to nevolá člověk, ale strašlivá démonická bytost, a proto taková volání důsledně ignorují. Jeden z ostrovů v Čínském moři, jak napsal ve 14. století zeměpisec Ibn al-Wardí, nazvali středověcí arabští zeměpisci Zemí siʻláʼů a kolovaly o něm pověsti, že jeho obyvatelé jsou potomky lidí a džinnů, jsou ošklivé podoby a navíc požírají lidi (bájná místa).
Další nedobrou démonickou bytost představuje šiqq, obluda v podobě pouhé poloviny člověka rozetnutého podélně. I šiqq se zjevuje pocestným a vypráví se, že to byla právě bytost tohoto druhu, která zahubila ʻAlkamu ibn Safwán, o němž se všeobecně věří, že byl zabit džinnem. Středověký polyhistor a encyklopedista Abúʼl-Hasan al-Masʻúdí ve svém monumentálním díle Rýžoviště zlata a doly drahokamů vzpomíná i na tuto strašlivou událost: „Vypráví se, že ʻAlkama ibn Safwán, děd pozdějšího chalífy Marwána (umajjovského chalífy Marwána ibn al-Hakam – pozn. autora), potkal jednou v noci, když se ubíral na svůj majetek v Mekce, džinna, jenž měl z poloviny lidskou podobu; takový džinn se nazývá šiqq („polovička“). Když oba zarecitovali vyzývavé verše (recitace útočných veršů patřila ve staré Arábii k tradičnímu „prologu“ bitvy – pozn. autora), vrhli se na sebe s meči v ruce a vzájemně se zabili. Nikdo mezi Araby nepochyboval, že ʻAlkama byl zabit džinnem. Často také opakují verše, recitované džinnem, který zabil Harba ibn Umajja:
‚Hrob Harbův leží na místě pustém,
žádný jiný hrob není už poblíž Harbova hrobu.‘
Aby dokázali, že tento verš pochází přímo z úst džinna, tvrdí Arabové, že žádný smrtelník není schopen recitovat tyto dva verše třikrát za sebou, aniž se zakoktá.“ (V arabštině zní verše takto: Wa-qabru Harba bi-makáni kafr, wa-lajsa qurba qabra Harba qabr). V jihoarabském folklóru někdy splývá džinn šiqq s legendárním mudrcem, čarodějem a věštcem jihoarabského původu, který se jmenoval rovněž Šiqq.
Ze spojení šiqqa a lidské bytosti vzešel nasnás, který se rovněž podobá polovině člověka. Na to, že má jen jednu nohu, skáče ohromnou rychlostí. Vypráví se, že žije pouze v Jemenu a v Hadramawtu, kde je lidé loví a jedí jejich maso, které prý chutná sladce. Ibn al-Wardí uvádí, že zvláštní druh nasnásů, kteří mají křídla jako netopýři, žije výhradně na ostrově Rajj v čínském moři. V Indickém oceánu na ostrově Džába prý žije jiný pozoruhodný druh nasnásů, kteří mají hlavu na prsou. K legendárním příšerám démonického původu patří též dalhán (Ibn al-Wardí uvádí formu dahlán), který obývá mořské ostrovy, jezdí na pštrosech a požírá maso lidí, jež moře vyvrhne na břeh z rozbitých lodí. Al-Qazwíní tradoval, že dalhán je schopen zaútočit i na loď na moři. Prý jednou takto chtěl pochytat mužstvo, avšak námořníci se mu udatně bránili, a proto zařval tak silně, že všichni omráčení padli k zemi a tak je dalhán pochytal. Ibn al-Wardí zmiňuje, že kanibalští dalháni žijí na jednom ostrově v Ománském zálivu. Existuje prý i jeden poddruh těchto tvorů, kteří žijí v moři a jmenují se příznačně ghawwása, tedy „potápka“.
Dále k tématu
- Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
- Al-Masʻúdí, Abú al-Hasan ʻAlí ibn al-Husajn ibn ʻAlí. Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Přel. Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1983;
- Tauer, Felix, překl. Tisíc a jedna noc. Praha: Odeon, 2011. (8 dílů);
- Tomek, Jiří. Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky. Praha: Argo, 2016.