mevlevíja (Islam)
mevlevíja – mystický řád (taríqa); západní veřejnosti znám především jako „řád tančících dervišů“. Toto poetické označení však odráží jen jednu, byť nejviditelnější, složku jejich učení. Řád se hlásí k duchovnímu odkazu svého zakladatele, největšího mystického básníka islámu, šajcha Džaláluddína Muhammada Balchího Rúmího (1207–1273), který byl zván mawlána (mevlana), „náš pán“, odkud pochází i označení taríqy. Rúmí, který se na útěku před mongolskými hordami zastavil až v anatolské Konyi, se stal autorem mimořádně vlivného (a rozsáhlého) díla, v jehož rámci vyniká především sbírka Masnavíje maʼnaví (Dvojverší se skrytým smyslem), jež bývá pro svou krásu i působivost nazývána „perským Koránem“ a jejíž části byly nedávno přeloženy i do češtiny. Vířivý tanec (jenž v dnešní době ovšem bývá nezřídka devalvován na úroveň pouhé turistické atrakce), jenž v sobě skrývá bohatou symboliku a který mevlevíji tolik proslavil, vznikl sice až v 15. století, ale byl inspirován Rúmího odkazem, neboť básník se ve chvílích mystického vytržení (extáze) dával obvykle do tance. Přestože Džaláluddín Rúmí byl „duchovním otcem“ taríqy, vlastním „organizátorem“ řádu se stal až jeho syn Sultan Veled. Při tanečním obřadu samáʻ se členové taríqy shromáždí kolem svého mistra ve zvláštní kruhové místnosti řádového domu speciálně k tomu vyhrazené (samáchána). Slyší rituální hudbu začínající, stejně jako básnická sbírka Dvojverší, „nářkem rákosové flétny, která oplakává všechna odloučení“. Na pokyn mistra (šajch, pír, muršid), který stojí ve středu kruhu, se začnou pomalu otáčet. Otáčejí se zároveň kolem něj i okolo své osy. Mistr se rovněž otáčí kolem vlastní osy. Celé schéma pak nápadně připomíná pohyb Slunce a planet Sluneční soustavy. Jak hudba graduje, derviši se točí stále rychleji a skrze hudbu i pohyb dosahují mystického vytržení mysli. Právě za používání hudby a tance při svých rituálech byli mevlevíjové často napadáni; takové prostředky připadaly totiž mnohým kritikům jako neislámské novinky (bidʻa). Mistr má při rituálu na sobě oblečenou bílou suknici symbolizující život i čistotu a přes ni přehozený černý plášť připomínající smrt. Vysoký čepec (tádž, doslova „koruna“), který má na hlavě, zase symbolizuje náhrobní kámen (šahíd). Celý rituál je velmi promyšlený a každý detail má svůj skrytý smysl (maʻna). Při tanci bývá jedna ruka dervíšů otočená k zemi a druhá pak k nebi, tedy k symbolům míst, odkud sami vzešli a kam se po smrti jistě navrátí. Mevlevíja se těšila podpoře i ochraně osmanských sultánů a do kulturní historie „islámského světa“ se zapsala nesmazatelnou stopou. Z jejich řad vzešli mnozí významní umělci i učenci. Stejně jako na jiné mystické řády i na mevleviji tvrdě dopadly turecké sekularizační reformy ve dvacátých letech minulého století, v jejichž rámci byl řád zrušen a provozování slavného rituálního tance bylo povoleno jenom jako „folklórní prezentace“ pro turisty. Nicméně v posledních letech v souvislosti s celosvětovým nárustem zájmu o Rúmího duchovní odkaz (v roce 2007 si celý svět pod patronací UNESCO připomněl 800. výročí Rúmího narození) dochází i k jisté renesanci řádu, který však oficiálně (!) stále působí pouze za hranicemi moderní Turecké republiky.
Dále k tématu
- Bajátová, Moždeh, a Muhammad ʻAlí Džamnijá. Příběhy z pouští a zahrad: Moudrosti a příběhy ze života nejznámějších súfijských mistrů. Přel. Jitka Ryndová. Praha: Portál, 1999;
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
- Nasr, Seyyed Hossein. Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022.
Viz též: mauláwíja (JKI-I)