samáʻ (Islam)
samáʻ– doslova „slyšení“, „naslouchání“. Výraz samáʻ má v islámském kontextu dvojí základní význam: buď se jedná o naslouchání slovu Božímu nebo se pod tímto pojmem myslí tanec, jehož pomocí se súfijové (súfismus) dostávali do extatického stavu (mj. slavné tance řádu mevlevíje, známé na Západě především jako „Tančící dervíši“). Súfijové si s pojmem samáʻ spojují jistý duchovní výdech (nasama), které je odrazem božského vdechnutí ducha (nafha). Dech nebývá v súfijských intencích pouhým synonymem pro vzduch, ale je božského původu a naslouchání zvukům, které s sebou přináší, zřetelně ovlivňuje naslouchajícího. Při vyslovování jednotlivých hlásek abecedy dochází k vibracím, jež mají (jak súfijové věří) psychický i zcela fyzický vliv na toho, kdo mluví, i na toho, kdo mu naslouchá. Súfijové vždy uvažovali o recitaci Koránu (tadžwíd, tartíl) také v právě těchto dimenzích. Dlužno dodat, že koncept samáʻ má velký (a zcela paktický) význam i v tzv. súfijském léčitelství (viz čištíja). Tímto pojmem se však rozumí rovněž (či především) proslulý vířivý tanec mevlevíjských dervišů, který obsahuje hlubokou symboliku. Tomuto tanci se dostalo v posledních letech v souvislosti s nárustem zájmu o etno-hudbu i exotiku všeho druhu velké popularity i na Západě, a je to právě vířivý tanec, co se mnohým lidem na Západě vynoří na mysli jako ta první asociace, když se řekne slovo „súfismus“. Pozoruhodné, a jedno z prvních (1717), dochovaných svědectví o tomto působivém rituálu vydala Mary Wortley Montagueová ve své proslulé sbírce dopisů Dojmy evropské a turecké, kde mj. vzpomíná: „Shromáždí se (derviši – pozn. autora) ve velké dvoraně, kdež všichni stojí s očima upřenýma na zemi, a s rukama skříženýma, co zatím imám nebo kazatel předčítá část z alkoránu na kazatelně, stojící uprostřed. A když dočetl, osm nebo deset dervišů spustí pochmurný koncert svými píšťalami, které nejsou nástroje nelibozvuké. (…) Potom zpívají a hrají, až jejich náčelník (jediný z nich zeleně oblečen) povstane a započne jakýs slavnostní tanec. Ostatní všichni stojí kolem něho v pravidelném rozestupu, a co zatím někteří hrají, jiní upnou svůj velmi objemný šat kolem boků a začnou se točit kolem s ohromující rychlostí a přec s velkou dbalostí hudby, vrtíce se volněji nebo rychleji, podle melodie. To trvá přes hodinu, aniž kdo z nich projeví sebe menší známku závrati. (…) Na konci obřadu vzkřiknou: ‚Není boha mimo Boha, a Mohamed jest jeho prorok.‘ Potom políbí náčelníkovi ruku a odcházejí. Všecko se provádí s nejvelebnější vážností. Nad vzhled těchto lidí nic není přísnějšího. Nikdy nevzhlédnou a zdají se být zabráni v rozjímání. A jakkoli se to uzdá směšným v popisu, jest něco dojemného v jejich vzezření pokory a sebezapření, jaké jeví…“ Každý z prvků tance vyjadřuje jistou skrytou symboliku. Na začátku bývá přednášen slavný úvod k Mathnaví, ve kterém se flétna (nej) přirovnává k duši mystika, který truchlí nad tím, že je odloučen od duchovního světa. Bílý oděv bez rukávů (tennure) pak symbolizuje pohřební rubáš, na který si tanečníci oblékají kazajku s dlouhými rukávy (destegül) a opasek. Kromě toho mají na sobě ještě široký černý kabát (khirqa), symbolizující smrt, a na hlavách vysoké plstěné čepice (sikke), symbolizující náhrobní kámen (hrob) jejich ega. Šajch stojí na nejčestnějším místě tanečního prostoru a představuje prostředníka mezi nebem (ráj) a zemí. Tanečníci ho na začátku rituálu třikrát obejdou, přičemž si pokaždé vymění pozdravy. Na konci třetího kruhu se šajch posadí na beraní kůži, která je natřena načerveno jako symbol lidské duše. Zpěvák poté začne pomalu a slavnostně (bez doprovodu hudby) zpívat chvalozpěv na proroka Muhammada, jehož slova napsal sám Rúmí. Po té následuje improvizace na flétnu, zazní tympány a dervíši pomalu předstoupí. Nechají sklouznout své černé kabáty na znamení toho, že se osvobodili od tělesné schránky a podruhé se narodili. Požádají šajcha o dovolení tančit a začnou pomalu kroužit. Otáčí se na pravé noze po směru hodinových ručiček, a to s přibývající rychlostí. Ruce mají přitom roztažené jako křídla. Pravá ruka je obrácená k nebi, ze kterého přichází milost (rahma), zatímco levá ruka směřuje k zemi, aby šířila tuto milost, již ohřáli v srdci svou láskou a kterou vracejí zase světu. Kruhy, které svým tancem opisují, znázorňují zákony vesmíru – oběh planet kolem Slunce a obíhání atomů kolem svého jádra. Rituál současně symbolizuje smrt i zmrtvýchvstání v lásce. Tanec má celkem tři fáze: První se nazývá povědomostí o Bohu (Alláh), druhá uvědoměním si přítomnosti Boha a třetí spojením s Bohem. Tanečníci vytvářejí dva půlkruhy, přičemž jeden symbolizuje sestupnou linii, tedy proměnu duše ve hmotu. Druhý půlkruh znázorňuje vzestupnou linii, neboť představuje stoupání duše k Bohu. Rytmus se zrychlí při čtvrtém okruhu, kdy se sám šajch zapojuje do tance. Otáčením v kruhu symbolizuje Slunce a jeho záření. Píšťala opět improvizuje. Velmi rychlý dvoudobý rytmus předznamenává vrcholný okamžik vědomé jednoty, dosažení mystického zániku (fanáʼ) v lásce. Tanečníci se však musejí umět zastavit na nečekaný signál, čímž si udržují jasné vědomí. Někteří dervíši dříve upadali dokonce do bezvědomí, avšak současní dervíši tuto hranici většinou nepřekračují. Súfíjští mistři varovali před falešnou mystikou, jejíž cílem je únik ze sebe. Duše se může opít tancem a harmonií, stejně tak jako vínem. Mawlána Rúmí však upozorňuje na to, že se duše může opít dokonce vlastním duchovním stavem (hál). Erotickou terminologií nabádá, aby dervíši nebyli zamilováni do Lásky, nýbrž do Milovaného. Když se šajch vrací na své původní místo, tanec se zastavuje a zpěvák začíná přednášet Korán, zvláště pak verš (ája) 2:115 ze súry Kráva: „Bohu náleží východ i západ, a ať se obrátíte kamkoliv, všude je tvář Boží. A Bůh věru je všezahrnující, vševědoucí!“
Dále k tématu
- Bajátová, Moždeh, a Muhammad ʻAlí Džamnijá. Příběhy z pouští a zahrad: Moudrosti a příběhy ze života nejznámějších súfijských mistrů. Přel. Jitka Ryndová. Praha: Portál, 1999;
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
- Nasr, Seyyed Hossein. Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022;
- Ostřanský, Bronislav. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky: „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2004;
- Ostřanský, Bronislav. Hledání skrytého pokladu: Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2008.