naqšbandíja (Islam)

Verze z 14. 11. 2024, 15:49, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník islámu)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

naqšbandíja – významný mystický řád (taríqa). Založil jej šajch Baháʼuddín Naqšband z Bucháry (zemřel r. 1388), který jako vzor moudrosti a spravedlnosti figuruje v mnoha sbírkách súfijských vyprávění (v moderní době např. v publikacích předního popularizátora islámského mystického odkazu na Západě Idriese Shaha). Silsilu řádu (řetězec jeho velmistrů) vytváří devětatřicet světců (awlijáʼ) spolu s prorokem Muhammadem. Ten – jak praví tradice – předal svému nástupci (chalífa) Abú Bakrovi jisté duchovní kvality, které tomuto druhému článku celého řetězce zajistily jedinečný spirituální status. K ustavení samotného řádu došlo ve Střední Asii, přičemž podstatnou roli ve formulaci základního učení sehrál jedenáctý světec silsily ʻAbdalcháliq Ghudždawání (zemřel r. 1179) a především již zmíněný Baháʼuddín Naqšband. Jejich společný odkaz se nazývá „Svatá slova“ (kalimát-e qudsíja); obsahují celkem jedenáct pravidel. Jedná se o souhrn postojů a technik, jež si mystik osvojuje ve snaze žít podle vzoru Proroka a světců. Všemi principy prostupuje především požadavek sebekontroly v nejrůznějších oblastech lidského konání. Zásadním předpokladem pro sebezdokonalení a případnou přímou zkušenost s Boží přítomností je pak boj za potlačení či ovládnutí ega. Základní a nezbytnou technikou pro dosažení tohoto cíle je dhikr, tedy připomínání a uvědomování si Boha. Může mít tradičně podobu osobní tiché modlitby či kontemplace, ale také skupinového a někdy velmi hlasitého duchovního cvičení. Řád se ze svého původního působiště ve střední Asii pozvolna rozšířil do Číny, Indie, Indonésie, ale též do Turecka a na Balkán. Mezi ostatními (zejména pak těmi středoasijskými) mystickými bratrstvy vynikali naqšbandijové svým respektem ke všem ustanovením náboženského práva (fiqh) a vnějším stránkám muslimské zbožnosti (marásim). Svou vnější (!) konformitu dokazovali i tím, že se ani oblečením, ani svými způsoby, nikterak neodlišovali od ostatní muslimské populace. Naqšbandíjští šajchové vždy kladli svým stoupencům na srdce, aby kvůli duchovnu nezanedbávali svůj „civilní“ život. Na rozdíl od většiny súfijských řádů praktikují tichý dhikr; tedy Překrásná jména Boží opakují pouze v duchu. Z jejich řad vzešel mj. indický reformátor Ahmad Sirhindí, přezdívaný „obnovitel druhého tisíciletí“ (mudžaddid al-alf ath-thání), který vypracoval (v reakci na koncept wahdat al-wudžúd, jednoty Bytí, obviňovaný z panteismu) učení nazvané wahdat aš-šuhúd (volně přeloženo: jednoty Projevů – „vše se jeví jako jedno, ale není to jedno“). Sirhindí představuje 25. článek řádového řetězce; odnož naqšbandíje, která se k němu hlásí, se příznačně nazývá mudžaddidája. Mnozí naqšbandijští mistři proslulí svou moudrostí i umírněností se nezřídka pouštěli do kritiky súfijů „extrémních“ směrů, s nimiž bývali ve při, kupříkladu qalandaríje nebo malámatíje.

Dále k tématu

  • Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
  • Křížek, Daniel. „Dhikr v pojetí naqšbandíje haqqánije: Kontext a struktura rituálu.“ Religio 19, č. 2 (2011): 201-222. https://journals.phil.muni.cz/religio/article/view/30894;
  • Křížek, Daniel. „Postavení šajcha v súfíjském řádu Naqšbandíja Haqqáníja.“ Sacra 7, č. 1 (2009): 39-57. https://hdl.handle.net/11222.digilib/118496;
  • Křížek, Daniel. Taríqa naqšbandíja haqqáníja: Islámská mystická duchovní nauka v teorii a praxi. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2014;
  • Nasr, Seyyed Hossein. Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022;
  • Ostřanský, Bronislav. Hledání skrytého pokladu: Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2008;
  • Partridge, Christopher, ed. Encyklopedie nových náboženství: Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spirituality. České vydání sestavil Zdeněk Vojtíšek. Praha: Knižní klub, 2006;
  • Shah, Idries. Příběhy dervišů: Tradiční příběhy súfijských mistrů. Přel. Helena Petráková. Praha: Portál, 2001;
  • Schullerová, Nikola. „Význam a funkce vybraných rituálů v životě súfijského řádu naqšbandíja haqqáníja.“ Kulturní studia 10, č. 1 (2018): 3-17. http://dx.doi.org/10.7160/KS.2018.100101;
  • Slobodník, M., a D. Deák, G. Pirický, eds. Súčasné podoby súfizmu od Balkánu po Čínu. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010.

Bronislav Ostřanský

Viz též: nakšbandíja (JKI-I)