širk (Islam)
širk – přidružování někoho či něčeho k Bohu (Alláh), čili jinými slovy, stavění někoho či něčeho na roveň Stvořiteli, což muslimové považují za jeden z nejtěžších a nejodpornějších hříchů (ithm). Ten, kdo tak činí, se zve mušrik. Širk představuje narušení duchovního jádra celého islámu, konceptu tawhídu, tedy učení o absolutní jedinosti, jedinečnosti a vnitřní jednolitosti Boží (teologie). Na mnoha místech Koránu i Tradice (sunna) se výslovně uvádí, že Bůh je jedinečný a nemá (a ani nemůže mít) žádného společníka, čili sobě rovného. V praxi se slovem širk ve středověké muslimské civilizaci označovala poměrně široká škála fenoménů, od teologických směrů, které se z pohledu jejich oponentů dopouštěly světonázorových „přemetů“ (např. muʻtazila), kacíře (zandaqa), přes stoupence jiných náboženství (např. křesťanům byla takto vytýkána svatá Trojice, hinduistům zase celý panteon bohů a bůžků), až po vyslovené „modloslužebníky“ (wathaníja), čímž muslimští právníci mysleli obvykle stoupence „pohanských kultů“. Obvinění ze širku, stejně jako nařčení z blasfémie, patřilo k časté výbavě středověkých (nejen náboženských) polemik. Dnes se pod slovem mušrik obvykle rozumí obecně jakýkoliv stoupenec polyteistického náboženství.
Dále k tématu
- Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
- Armstrongová, Karen. Dějiny Boha. Přel. Martina Moravcová, Štěpán Kovařík, Luboš Kropáček. Praha: Argo, 1996;
- Pecha, Lukáš ed. Orientalia antiqua nova XX. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2020;
- Philips, Abu Ameenah Bilal. Základy Tauhídu (jedinečnosti Alláha): Islámský koncept Boha. Přel. Robert Hýsek. Praha: Ústředí muslimských obcí, 2012;
- Ťupek, Pavel. Salafitský islám. Praha: Academia, 2015.
Viz též: širk (JKI-I)