exegeze (Islam)

exegeze (tafsír) – nauka o výkladu Písma. Korán pro všechny muslimy představuje vrcholné Zjevení a autentické slovo Boží. Toto svaté Písmo však rozhodně není teologickou summou (teologie), nýbrž po formální i obsahové stránce se jedná o mimořádně spletitý a různorodý text. V době „tříbení teologického dogmatu“, kdy se muslimští učenci (ʻulamáʼ) tváři v tvář různým mocenským rozporům pokoušeli stanovit, co je závaznými prvky víry (a potažmo tak vymezit, kdo je kacířem či přímo odpadlíkem), narůstala též potřeba správně porozumět Knize, jejíž krásný, leč obtížný, jazyk se muslimům generaci za generací vzdaloval. Vznikl tak klíčový obor náboženských (slovy muslimů: tradovaných) věd, nauka o výkladu Koránu, tedy islámská exegeze (tafsír). Při interpretaci koranického poselství byly muslimům zásadním způsobem nápomocny hadíthy, z nichž některé vlastně představují Muhammadovy komentáře k určitým konkrétním pasážím Zjevení. V tomto směru se mohli muslimští učenci bezpečně opírat o dogma ʻisma („bezhříšnost“), neboli výchozí představa, že prorok Muhammad byl zcela oproštěn od hříchů a jako muž Bohem správně vedený (mahdí) tak nemohl nikdy jednat proti Jeho úradkům, vedla k základní a zcela zásadní tezi, že Korán a sunna (Tradice) nemohou být nikdy v rozporu. Proto exegetové využívali hadíthy jako cenný – a někdy vlastně i jediný – nástroj k interpretaci „temnějších“ pasáží Koránu. Složitý koranický text přitom před ně kladl nejedno úskalí. Museli se vypořádat se záhadnými písmeny v Koránu (hurúf maqattaʻa), která stojí samostatně na počátku některých súr. Jisté vnitřní rozpory v koránském obsahu řešili v intencích obecné zásady (ostatně zmiňované i v Koránu samotném) o „zrušených“ (mansúch) a „rušících“ (násich) verších; čili pozdější verš ruší ten mladší, je-li s ním ve zjevném rozporu. Některé verše Koránu jsou naprosto jasné a o jejich smyslu nelze pochybovat (muhkamát), a právě ty tvoří – dle názoru většiny muslimských učenců – podstatu Knihy, zatímco jiné jsou víceznačné (mutašábihát), a právě na ty se má nauka tafsíru soustředit především. Potřeba výkladu Koránu byla pociťována již v raných dobách islámu, kdy na tomto poli vynikl především Prorokův bratranec Ibn ʻAbbás. Později se tafsír rozdělil podle použité „metodologie“ na dva základní směry: tradicionalistický a racionalistický. Tradicionalistická exegeze se soustředila zejména na filologický výklad složitějších termínů a jejich objasnění založené na hadíthech. Rozhodně odmítala vlastní názor při výkladu problémového místa Knihy; své objasňující stanovisko tak museli mít její protagonisté vždy podepřené autoritou hadíthu. Vrcholu dosáhl tento směr v díle polyhistora Abú Džaʻfara at-Tabarího a dodnes nejpoužívanějším výkladu zvaném Tafsír al-Džalálajn (Tafsír dvou Džalálů), vzniklém propojením prací Džaláluddína al-Mahallího a o století „mladšího“ Džaláluddína as-Sujútího. Racionalistická exegeze se odvažuje kriticky přistupovat k samotnému obsahu Zjevení a používat přitom alegorické postupy (taʼwíl), aby tak odhalila skutečné poselství veršů (áját) a neulpívali jen na vnější stránce textu (záhir). Za největšího mistra tohoto směru bývá tradičně pokládán šajch Abúʼl-Qásim az-Zamachšarí. Nové tafsíry vznikají i v současnosti a stejně, jako tomu bylo v minulosti, se závěry učených protagonistů této disciplíny nezřídka stávají součástí mnohem širších společenských či politických střetů a obecnějších polemik.

Dále k tématu

  • Beránek, Ondřej, a Bronislav Ostřanský, Pavel Ťupek, eds. Islámská čítanka. Studijní antologie arabského islámského písemnictví. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2020;
  • Beránek, Ondřej. Ignác Goldziher - vězeň z Budapešti: Život a dílo zakladatele islamologie. Brno: CDK, 2010;
  • Hanuš, Jiří, a kol. Boží slovo a slovo lidské: Čtení, překlad a výklad posvátných textů v křesťanství, židovství a islámu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012;
  • Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
  • Lawrence, Bruce. O Koránu. Přel. Gabriela Weberová-Babulíková. Praha: Pavel Dobrovský - Beta, 2007.

Bronislav Ostřanský

Viz též: exegeze koránu (JKI-I)