pověry (Islam)

pověry – iracionální představy a praktiky. Do této nadmíru široké oblasti patří pověrečné představy, týkající se jak světa, jeho součástí i jejich fungování (např. bájná místa), ale též života, tedy otázek zcela praktických, jež žádný středověký muslim, učence (ʻulamáʼ) nevyjímaje, rozhodně nebral na lehkou váhu. Pověry se týkaly lidského chování (resp. jeho šťastných či nešťastných projevů, adab), jídla i pití, spánku a snů (výklad snů), šťastných či nešťastných čísel (numerologie) a v neposlední řadě šťastných či nešťastných dnů. Vynecháme-li náboženské svátky, jež byly všeobecně pokládané za šťastné, pak jednotlivé dny v týdnu bývaly chápány různě. E. W. Lane, britský znalec muslimských reálií z 19. stol., o této značně nepřehledné problematice mj. píše: „V Egyptě stejně jako ve většině jiných zemí existují pověry týkající se dnů v týdnu, z nichž některé jsou považovány za šťastné a některé naopak za nešťastné. Egypťané považují neděli za nešťastný den, kvůli následující noci. V noci na pondělí totiž podle tradice zemřel Prorok. Ale naopak někteří ji považují za šťastnou, zvláště pro uzavření manželství, ovšem samozřejmě ne tak šťastnou jako pátek. Pondělí je některými považováno za šťastné, jinými naopak. Pokud jde o úterý, tak to je všeobecně chápáno jako nešťastné. Je nazýváno krvavým dnem a říká se, že mnoho muslimských mučedníků bylo posláno na smrt právě tento den. Tento den je ‚vhodný‘ pro prolévání krve, a proto i k pořádání poprav. Středa je indiferentní, ale za to čtvrtek je nazýván ‚el-mubárak‘ a je považován za šťastný hlavně kvůli noci a dnu, které po něm následují. Pátek je mimořádně šťastný den, vhodný zejména pro konzumaci manželství. Nazývá se ‚al-fadíla‘, to jest excelentní. Sobota je nejnešťastnější ze všech dnů. Je považováno za nevhodné tento den zahájit cestu, holit se nebo si stříhat nehty. Existují některé dny v roce, které jsou považovány za velmi šťastné (například muslimské svátky) nebo naopak jako velmi nešťastné. K nim patří třeba poslední středa v měsíci safar. Někteří lidé ten den ani nevycházejí z domů, protože věří, že ten den přicházejí jen potíže. Někteří lidé podle první věci, kterou ten den spatří, vyvozují dobrá nebo zlá znamení...“ Mezi množstvím nástrah, jež na středověkého člověka čekaly, mnohé souvisely s tzv. „okem závisti“ (ʻajn al-hasad), čili s uhranutím. Proti tomuto neštěstí nebyl nikdo imunní; ovšem všeobecně se lidé obávali zejména jeho dopadu na bytosti obzvlášť zranitelné – tedy na děti. Všeobecně se také věřilo (a dosud věří), že spolehlivou ochranu proti tomuto aktu představuje talisman (viz též magie) v podobě oka, vyvedeného v modré barvě. Stejný efekt údajně přináší i tzv. Fátimina ruka. Existuje dlouhá řada pověr, jež mají svůj faktický základ (přímo či nepřímo) v některém z výroků proroka Muhammada (hadíth). Tyto praktiky či představy se však i moderně smýšlející muslimové zdráhají považovat za pověry.

Dále k tématu

  • Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
  • Lane, Edward William. Arabská společnost ve středním věku: Studie k „Tisíc a jedné noci“. Přel. Josef Mrkos. Praha: V. Kotrba, 1905;
  • Ostřanský, Bronislav. Arabská oneirokritika ve středověku a v současnosti. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2005.

Bronislav Ostřanský