svoboda (JKI-K)
svoboda Obecně jedno ze zákl. lidských práv, normativně zal. na nezcizitelné důstojnosti osobnosti člověka, která má být ochráněna před strukturálně (tj. skrze státní a společ. instituce) vznikajícím bezprávím. S. náboženská má minimálně tři roviny:
1. Práv. zakotvení vztahu politiky a náboženství. Moderní státy ho řeší prostřednictvím ústavních článků zaručujících ochranu s. víry, svědomí a vyznání, jejichž hl. znakem je zajišťování práva individua na vyznávání osobního přesvědčení s vyloučením privilegovanosti jakékoli konfese. Jeho naplnění ovšem závisí na ústavní praxi. Podstatné je uspořádání vztahů mezi státem a institucionalizovaným náboženstvím, pro něž se (s výjimkou státních církví) v demokratických zemích uplatňuje buď varianta amer. modelu z 1790, který pomocí zákazu státní církve zajišťuje pluralitu náb. vyznání a stát udržuje mimo sféru náb. konání, nebo franc. modelu z 1905, který vychází z rozhodující kompetence státu v otázkách náboženství a církví. Kritériem obou modelů je to, že umožňují, aby se projevy náb. přesvědčení stávaly součástí praktického společ. života a zákonně omezovaly veřejnou činnost institucionalizovaných složek.
2. S. náboženská uvnitř náboženství jako právo na svobodné vyznání a provozování kultu. Pro souvislost s otázkou pravdy a jejím círk. nárokováním byla zejm. v předkoncilní teologii takto pojatá náboženská s. zdrojem mnoha obtíží. Určitou změnu přinesl druhý vatikánský koncil (Dignitatis humanae, 1965), který oddělil občanské právo na s. náboženskou od vnitřní mravní povinnosti „hledat pravdu a trvat na ní“. Koncil se tak jednoznačně odřekl všech nátlakových praktik.
3. Pro demokracii je příznačné, že s. náboženská neznamená jen zaručení svobodného vyznávání náb. přesvědčení, ale rovněž s. od náboženství.
Viz též: svoboda (JKI-I)