stát (JKI-K)
stát Církevně náb. poměr ke s. jako zvláštní formě institucionalizované moci se vyvíjel nezávisle na dobové polit. situaci a na teol.-fil. představách. Prvotně souvisel vztah ke s. s vizemi božího království; rané křesťanství, typické prézentní eschatologií, proto s. jako zřízení navýsost dočasně respektuje, popřípadě je vůči němu lhostejné. Od konstantinovského obratu (4. stol.) a od Augustina se však s. začíná chápat jako pozemský odraz nadcházejícího nového řádu a církev mu propůjčuje zdánlivě sakramentální status. S periodickým oživováním apokalyptických očekávání se pak v dějinách křesťanství opakují údobí ostré kritiky s. i církve (ve středověku ji reprezentuje např. Joachim de Fiore, z. 1202). Západní lat. křesťanství stavělo poměr ke s. na učení o dvojí moci – státní a církevní. V zárodečné podobě je formuloval už Ambrož, teoret. zdůvodnění mu dal papež Gelasius (492-496) a od papeže Řehoře Velikého (590-604) je definitivně odlišujícím znakem od vých. řec. myšlení, které teokraticky ztotožňuje státní a církevně náb. moc. Teol. problém vztahu k moci s. závažným způsobem tematizovala rovněž reformace, zejm. M. Luther. Od novověku je ovšem tato otázka řešena prakticky na úrovni zákonodárné zaváděním systémů odluky církve a s. Sleduje se především amer. model z 1790 (hlavními znaky jsou zákaz státní církve, plná samostatnost církví a nekompetentnost s. ve věcech náboženství) a model francouzský, vzniklý během franc. revoluce 1789, uzákoněný však 1905 (církve nemají veřejně práv. status, ale jako kultovní sdružení se organizují na bázi soukromoprávní).
Viz též: chalífát (JKI-I), obec věřících (JKI-I)