takíja (JKI-I)
takíja (od arab. taká – bát se Boha, opatrovat se) Od stejného slovesného základu vznikly dva termíny: 1. takwá jako pojem pro zbožnost; 2. t. jako princip zapření víry, doporučovaný a uplatňovaný v ší‘itském islámu (ší‘a). Tento princip sebeochrany formou předstírané loyality k sunně do věrouky zakotvila první generace ší‘itského duchovenstva v době, kdy byli stoupenci Alího Ibn Abí Táliba a jeho rodiny pronásledováni aparátem umajjovského chalífátu. K použití t. se však ší‘ité mohli uchýlit, jen pokud si byli jisti, že v dané situaci již není jiné cesty, jak zabránit perzekuci, smrti a likvidaci ší‘itské obce. T. je založena na koránu (16: 107-108). Pro sunnu bylo téma předstírání a zapření přesvědčení příliš choulostivé a jeho příp. exegetické či práv. rozvíjení mohlo mít neblahé praktické důsledky pro stabilitu moci. Proto duchovenstvo toto téma nikdy nerozpracovalo. Ší‘a t. doporučuje, ale ještě důsledněji ji rozpracovala ismá‘ílíja a její extrémní odnože (ghulát) pronásledované jak ortodoxií, tak isná ašaríjí.