ʻulamáʼ (Islam)

ʻulamáʼ - muslimští učenci. Islám nezná duchovenstvo v tom křesťanském slova smyslu, neboť odmítá představu jakéhokoliv prostředníka či zprostředkovatele mezi člověkem a Bohem (Alláh). Tento bod hraje též jednu ze stěžejních rolí v islámské kritice křesťanství. Přestože islám učí, že před Bohem jsou si všichni věřící rovni, v průběhu dějin se přece jen vyvinula určitá vrstva náboženských vzdělanců, kteří byli s věroukou, právem (fiqh) a teologií obeznámeni více než ostatní muslimové. Těmto osobám se obecně říkává šajch (starší ctihodný muž) či ʻálim (plurál ʻulamáʼ). Tito lidé se však z většinové společnosti nevydělovali na základě svého postavení, ale pouze na základě vzdělání, tj. kompetentnosti. ʻUlamáʼ ve středověku představovali velmi nesnadno definovatelnou vrstvu, o jejímž vymezení i sociálních funkcích byla napsána nejedna studie. Obecně můžeme konstatovat, že tito lidé hráli roli jistého zprostředkujícího mechanismu mezi vládci a ovládanými, mohli tlumočit vůli mocných lidu, ale též zcela obráceně mohli představovat jistý hromosvod nepokojů širokých mas lidu proti vládnoucí moci. ʻUlamáʼ rozhodně nebyli homogenní vrstvou; patřili mezi ně totiž jak významní právníci působící na dvoře vládce, tak i zcela bezvýznamní recitátoři Koránu či učitelé v koranických (základních) školách (kuttáb) v těch nejzapadlejších koutech. Mezi tyto muže náboženství patřili jak významní právníci kompetentní k vydávání právních dobrozdání (fatwa), kteří mohli významně zasahovat do politiky (muftí), právníci (faqíh), soudci (qádí), teologové, exegeti (viz tafsír) a specialisté v dalších oborech islámských náboženských věd (souhrně pak ʻálim, učenec), vedoucí modliteb jednotlivých mešit (imám), přičemž pod pojmem imám si můžeme představit jak vedoucího jakékoliv modlitby, kdy se společně modlí více než dva muslimové, tak i institucionalizované představitele větších mešit. Kolem mešit se shromažďovala i řada dalších funkcí, jako byli např. recitátoři Koránu (qáriʼ), kazatelé v tom nejobecnějším slova smyslu, kteří často působili i v rolích učitele (wáʻiz), „páteční“ kazatelé (chatíb) a především muezzinové (muʼadhdhin), svolávající věřící k pěti pravidelným denním modlitbám (azán).

Dále k tématu

• Eliade, Mircea. Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Přel. Milan Lyčka, Jiří Našinec, Filip Karfík. Praha: Oikoymenh, 2019;
• Hourani, Albert. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
• Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
• Mendel, Miloš. Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu. Brno: Atlantis, 1994;
• Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997.

Bronislav Ostřanský

Viz též: ulamá (JKI-I)